Klouzání

Laskat. Lísat se. Líbat.

Vždycky jsem toužil po lásce. Po přítomnosti živé bytosti, která by se mnou sdílela teplo krbu v jinak chladném zámečku. Po vřelých slovech, která přehluší prudké svištění meluzíny mezi kamennými zdmi. 

Jediné, co tu ale nakonec objímalo, byl všudypřítomný břečťan. Dávno jsem ho přestal strhávat. Nemělo smysl mu bránit v růstu. Patřil sem. Jako já. 

Bloudil jsem tu už dlouho – dávno jsem přestal počítat dny, měsíce i roky. Měl jsem pocit, že ať půjdu, kam půjdu, skončí to stejně. Krásná duše, která mi učaruje a já jí. Pár společných chvilek. Vyměníme si příběhy, pijeme sladké víno. Možná se krátce zasmějeme.

Můj smích ale slábne...

Po západu slunce cítím chvění, když se ho dotýkám. Nejdřív je to slastné, příjemné mravenčení. A on drží, libě při tom přede – jako kočka, proběhne mi na moment hlavou.

Kolem krku má uvázaný hedvábný šáteček... něžně zatáhnu za uzlík. 

Vklouznu do hřejivého sevření. Sten. 

Po tváři mi skane jediná slza. 

 

mladičký šlechtic

s hlavou v oblacích 

zámek z ledu

 

prokousat se

 

vně 

 

hodiny tikají

chlemtám

 

a pak cumlám

kluzké žíly

které trčí ven

 

a on drží...