Starý muž a smrt

Tam, kde za kopci malá bouda stojí,
žije starý muž svůj život bez okolí.
Tu jednoho dne smrt k němu přistoupí,
zda život svůj ještě na den si vykoupí.

Muž nevěřícně kroutí hlavou,
zdá se mu to, čí myšlenky mu v hlavě plavou?
S odporem a záští, k smrti zády se obrátí,
že magií temnou ošálit se nesmí dáti.

Vzpomene si na život svůj, jak skoupí k němu byl,
když rodinou svou kvůli smrtící válce opustil,
i dobrá, praví starý muž a ruku svou smrtce podá,
V ten moment do místnosti plné smutku padá.

Tu křeslo, vybledlé a prožrané je, sedět na něm nikdo nesmí,
tam stůl, velký dřevěný, však místo u něj zůstává prázdné.
Proč to prázdno? Proč to pusto?

Muž v tom okamžení místnost svou však poznává,
tam u stolu dříve dítko bylo, každý večer u něj jedlo,
tam v křesle dříve žena byla, při večerech u čaje byla.

Muž zhrzen náhlým probuzením, z omylu svého,
co vše měl, co vše chtěl, ale nedostal,
pouze kalich plný lítosti, v osaměním svém našel.

Ve válce králů a pánů všanc vše dal, však zpátky nic si nevybral,
roky dlouhé válkou krvavou se hnal, však zlato své tu nevyhrál.
Dům jeho přepaden byl po návratu, vše náhle ztraceno jest bylo v nenávratnu.

Na konci dne muž vedle smrti stane, ani vítr zde už nezavane,
ta žena kolem hrdla se ho chytí, to jí nikdo neodpustí.

Pouť dlouhá zdá se na konci dne být, boudu svou však muž musí opustit,
zůstane už opuštěná, místnost plná smutku, tak tmavá, tak tmavá.