Sen

Někdy, když slunce zapadá,
sny přichází, smutná nálada,
jsme v osamělém tichu ztracení.

V těch snech na plátno promítám,
ulice prázdná, a já jdu sám,
s bolestí a bez všech nadějí.

Pomalu chodím mrtvým městem,
ruiny a slzy jsou velkým trestem,
vidím na konci chlapce nad tělem stát.
"Táto, nechci už hračky a ani svátky,
kdo mě teď povede? Jak vrátit to zpátky?"
Ten malý kluk musí se teď ptát.

Proč jako domy z karet padají města?
Kdo měl právo lidem život vzít?
Proč tu není žádná volba,
žádná jiná cesta?
A zítra nechci snít.

Kdo pomůže tomu malému,
snad poslednímu živému,
tomu chlapci, co sám zůstává,
jen ať je srdce netečný,
proč je ten sen tak skutečný,
proč myslím, že jsem tím chlapcem já?


Prach a popel, lidská stopa,
dál jdu městem bez života,
kdo kostky hodil, ať bloudí v temnotách.