Nejhorší na tom je
Nejhorší na tom je
Nejhorší na tom je,
že kdybych dneska mohla bejt někým jiným,
tak bych nebyla vůbec.
ani ne tak proto, že bych nechtěla dejchat,
ale protože už mě drásá bejt člověk.
Člověk, ve kterým něco pulzuje a je to moc nahlas.
a když to zkusím říct,
tak se smějou.
Nebo řeknou, že to přejde.
Nebo mlčí.
A proč?
Protože přece není důvod.
Protože mě přece nemá co bolet.
Nejhorší na tom je,
že seš ve válce,
rveš se jako lev, a lidi si myslej, že spíš.
Nebo že seš líná.
Že seš přecitlivělá.
Že si to vymýšlíš, protože tě nebaví dospělej svět.
Kdybych mohla bejt dneska někým jiným,
tak bych byla ticho.
Ale ne takový to ticho, co je klidný.
Takový to ticho, co hučí v hlavě, když si lehneš po náročným dnu a víš, že ani ten nejkrásnější sen tě nezachrání.
Chtěla bych bejt zatažená roleta v pokoji,
co zůstala stažená tejden v kuse.
Ne že bych teda spala,
ale už tak nějak není proč pouštět dovnitř světlo.
Nechci bejt tělo.
Nechci bejt hezká.
Nechci bejt vděčná.
Nechci bejt přístupná.
Nechci bejt kamarádka, co všechno chápe.
Nechci bejtt pochopitelná.
Chci prostor,
kde nemusím bejt nic.
Kde můžu zůstat rozbitá a nikdo mi nedává do ruky lepidlo,
protože já to fakt nechci slepovat.
Ne dneska.
Ne zítra.
A nejhorší na tom je,
že ty, co nikdy nic necítili,
ti budou radit, jak z toho ven.
A ty pak sedíš na zemi,
mezi pomačkanejma myšlenkama,
a držíš se za hlavu,
protože jinak by ti upadla.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Je fajn, když si člověk uvědomí, co nechce - a teď je ještě třeba si to vynutit - to slovo je ok, i když nezní dobře, protože, víš, nejvíc jako bychom bojovali sami se sebou, tam někde uvnitř - a vynutit na sobě něco, co je pro nás dobrý, bejvá někdy fuška - máme tendence upřednostňovat ty ostatní, ty kolem, a na sebe moc nemyslíme.
Skvěle jsi pustila ven, co tě trápí, žere, štve - teď ještě nasadit samoléčbu - přeju ať se zadaří, je to těžký, vim podle sebe**
20.07.2025 16:14:41 | cappuccinogirl
připomnělas mi:
"Seděla vzadu, tak řekli, že se stydí,
postavila se do čela a nenáviděli její pýchu,
požádali ji o radu a potom zpochybnili její vedení,
označili ji za hlasitou a pak byli šokováni jejím mlčením.
Když nesdílela žádné ambice, řekli, že je to smutné,
tak jim řekla své sny a řekli, že je šílená.
Řekli jí, že budou poslouchat, a pak si zakryli uši,
a pak ji objali, zatímco se smáli jejímu strachu.
A ona si to všechno poslechla a myslela si,
že by přece měla,
snažit se ze všech sil být tou dívkou,
kterou vidět chtěli.
Ale jednoho dne se zeptala, co je nejlepší pro ni,
a ne pro jejich blažený pocit.
A pak šla do lesa a stála tam se stromy,
slyšela šepot větru a tančila s listy,
mluvila k vrbě, jilmu a borovici,
a pověděla jim, všechno to, co slyšela od nich.
Pověděla jim, že nikdy není akorát,
že je vždy buď příliš málo, nebo až přespříliš moc,
příliš hlasitá nebo příliš tichá,
příliš divoká nebo příliš slabá,
příliš moudrá nebo příliš pošetilá,
příliš smělá nebo příliš zbabělá.
Nakonec našla malou mýtinu obklopenou jedlemi,
a tam se zastavila... a slyšela, co jí říkaly stromy,
seděla tam celé hodiny a nechtěla odejít,
neboť les neříkal nic, jen ji nechal dýchat.“
Přeloženo z básně
Becky Hemley "Breathe"
19.07.2025 23:49:10 | Sonador
