Starý křeslo

Mám v sobě celé město,
kde se okna nedají otevřít
a vzduch se mění v prach.

Ulice jsou plné lidí bez tváří
a já mezi nimi stojím,
rty se mi hýbou,
ale nikdo nečte z úst.

Někde v cizí písni stojí staré křeslo,
voní po dešti a jablkách,
čeká na někoho, kdo si do něj sedne
a přestane se třást.
Chtěla bych ho.
To křeslo,
které si pamatuje dny, kdy svět nehořel.

Teď jen chodím ode zdi ke zdi,
každá z nich má jinou chuť,
jiný stín,
jiné ticho.
Nevím, do které z nich se opřít,
nevím, kterou projít hlavou napřed.

A někde pod tím vším
je ostrý předmět,
na který se bojím sáhnout.
Protože tuším,
že jeho bolest by byla lehčí
než ta, kterou nosím v plicích.