Zas se zvedat

Už se dobře znám, to vím,
jenže pracovat s tím neumím.
Hledám podporu, snad ji poznám,
ne zas “Pomoz si sama, víc tě už neznám.”

Možná se snažím příliš málo, 
i když vždy mi to dost připadalo.
Omlouvám se za své krize, 
že to zvládnu byla má vize.

Znova to zkouším, říct co se děje,
moc se však bojím, návratu té beznaděje.
Děsím se těch chvil co přijdou,
kdy zalije se všechno mlhou. 

Co bude pak, až pozná mě víc,
to že ve mně není nic?
Co až přestanu ho bavit taky,
až přijdou zas ty černé mraky…

Až slova z úst mi nevyjdou,
až reakce mi nepůjdou.
Až do hlavy si zase vrátím,
že se sama v tichu ztratím. 

Až odmlčím se a hodně stáhnu,
přitom na své zdraví zase sáhnu. 
Až věčný klid jen budu chtít,
v hloubi potřeba však zachytit.

Přesto dál a dál se zkouším zvedat,
své prožívání někomu snad předat.
Nejvíc si v sobě teď vyčítám, 
že dělám to tentokrát právě... Vám.