Kolotoče pod hvězdami

Padá sníh,
a s ním ticho
tak hluboké,
že slyším vlastní srdce.

Každá vločka je klíč,
odemyká bránu
do dávné minulosti,
kdy jsem věřil,
že čas lze zastavit.

V dálce se třpytí kolotoče,
jako lucerny ztracené v mlze,
a jejich kruhy malují
na obloze mapu
k místu,
kde stála ona
s úsměvem,
který hřál i v mrazivé noci.

Její tvář se objeví,
a pak se rozplyne,
jako přízrak,
jenž se bojí dne.

Ale oči…
ty přetrvávají –
dvě hvězdy
v nekonečné zimě,
které mě vedou k ní.

Hudba cirkusu se vrací,
tichá jako dech sněhových polí,
a s ní vůně pilin,
sladká vata,
smích, který odvál vítr,
a slova,
jež jsme nikdy nevyslovili.

Kolotoče se otáčejí pomalu,
a jejich záře kreslí na sněhu
kruhy, co jsou bránou
do světa,
kde kouzla neumírají,
kde vzpomínky stále žijí,
a kde čeká ona.

A já stojím v závěji,
srdce mi mrzne,
ale duše hoří,
protože vím,
že tajemství je skutečné,
že cirkus nikdy nezmizel.

Stačí jen zavřít oči
a uvěřit.