Pro jednu věc musím utéct
z města až k mrakům vyhořelého,
ze světa bludných soch
pod purpurovým nebem.
Musím najít svůj sen.
Posbírat ještě za rosy veselé myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
a vrátit se ke skále z vápence.
Vzít znovu do ruky kamínek pro štěstí
s maličkým trilobitem...
Až sen zas objevím, vím - zavýsknu radostí.
Vezmu kamínek do dlaní a poběžím,
daleko daleko,
kde vody se řinou sytou zelení.
Hodím kamínek po proudu potočním,
jak žabka poskočí,
jeden, dva, hop a třetí.
Tu paprsky v tříšti chladivého vlnkobití
a květy na břehu, co v slunci se smějí,
odvrátí mi oči.
Maně tak budu počítat ještě chvíli,
než kamínek klesne ke dnu
navždy a navěky...
Komentáře (14)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
