Cesta se ztrácí v písku

 

Tvář sesychá v údolí písku

probolená žalozpěvy kostí

její oči nepláčou

ale možná úpěnlivě prosí.

Kost a kůže v unikající síle

závrať v týlu a vratký stín

čeká v neviditelné rozkolísanosti

pád je strach     je zapomnění.

Vtisklá je do křesílka

do tišící naděje

že odcházení přejde na zelenou.

Mluví o myšlenkách na nic

na ono nic které může být

ozvěnou spočinutí mnichů v meditaci

a zahrada hledá vzpomínku

na její poslední dotyk na kolenou

starý vinohrad slábne jako ona

a padaná jablka

sládnou v jiných ústech.

V zrcadle pozoruje zbrázděný obrys

v odvráceném zraku mihne se odpor

a přitom člověčina uvnitř

má dobrotivé srdce, prosté a nezáludné.

V založených rukách je obtisklá

činorodost živého konání

zemitá práce v koloběhu dní

v malých dlaních jsou schované

touhy, zklamání, stisky bolestí a plachá tajemství

odevzdanost, láska a

klidem prostoupené přání

být už nadobro pryč

malá a ještě menší

duší u Něj a tělem zemská

s tváří seschlou v údolí

 

                                                                   ......Mám Vás ráda......

 

                                                                                  P.S.Jsem tak ráda,že je Vám o dost lépe,

                                                                                        že jste od té doby zregenerovala,že se už

                                                                                        nebojíte chodit...dnes máte narozeniny/26.1.25/

                                                                                         a další jaro je před Vámi........