Nový den

Je ráno, nový den.
Otevírám oči a s prvním nádechem začnou se honit myšlenky.
První pohled spočine na spící rodinu. Vypadají tak spokojeně.
Co se jim asi zdá? Splní se někdy ten sen, který teď dost možná sní?

Za okny svítí slunce a kdekdo ví, že ač vidět je ven je to jen klam,
jsi opět uvnitř a se svými myšlenkami sám.
Měl bych vstát a dělat to, co dělá člověka člověkem,
jenže vše bolí mě, říkám si, snad bude to jen věkem.
To když si říkám každý den, zavede mě do míst,
ze kterých se jen těžko hledá cesta zpět.
Čím dál jdu, tím dál jsem od rozcestí, které mě může na správnou cestu vrátit.

Cigareta dohořívá, motor začne znít.
Z rádia hraje ten samý song, co hrál včera, před týdnem, před měsícem.
Cestu dláždí stejní lidé a já se po chvíli ptám, opravdu je tady ten konec cesty o kterém sním?
Noha na plynu chce přidat a jet někam do neznáma, program v hlavě jí to však nedovolí.
A tak parkují v betonové oáze za městem, abych měl co jíst.

Za okny se stahují mračna. První kapky začínají v rytmu bubnovat do okapu.
Koukám ven a sním o tanci v dešti mezi stromy.
Mezitím se ozve známý zvuk a jedním kliknutím myši jsem v Americe.
Bohužel jen mezi řádky. Odepíši na zprávu a zjišťuji, že už je čas nakázat mi, ať jdu jíst.
Vstupuju do milého stavení, ve kterém to voní různými kořeními. Mé oči se upřou na líbivé pokrmy, které ovšem líbivě jen vypadají a vůně koření zůstala jen vůní.

Čas vypršel, jako hodné ovečky jdeme za sebou a vracíme se do procesu.
Pět hodin mého života zbývá vyplnit prací, která mě nenaplňuje, která mě sžírá.
Slunce pomalu nachází úkryt a já jedu zpět za rodinou, kde se cítím v bezpečí.
Mezitím přemýšlím, co je potřeba zařídit. Máme dost mléka? Co pečivo?

Mezi regály tancují čísla. Cenovky co přišli si hrát s naším zdravým rozumem?
Přemýšlím jak vyklouznout z toho ven, pak vidím na malém displeji velké ceny.

Vracím se k rodině. Oáza klidu, která mě chtě nechtě nutí přemýšlet.
Myšlenky hrají různými barvami. Hraji si s dcerkou? Myšlenky jsou modré,
Povídám si se ženou? Myšlenky jsou světle růžové. Letmý dotyk ruky jedné z mých nejdražších a myšlenky jsou bílé.
Jedna barva však dominuje, je jí černá. Černá která přebarví všechny barvy v mé hlavě. Černá jako závoj, černá jako tér.
Usínám, když je černá noc, s černou barvou v mojí hlavě.

Je ráno, nový den,
Otevírám oči a s prvním nádechem začnou se honit myšlenky.