Stará lípa

Stará lípa 

 

Nevím, jak jsi stará...

 

Jako dítě jsem kolem tebe běhala s kamarády.

Skákala na železných dílech, které zakrývaly tvé mohutné kořeny...

Nebyly tam jen kvůli tomu. Kolem lípy bylo umístěno několik laviček, kde se lidé schovávali před ostrým sluncem...

 

Vedle na Fojtství se točila zmrzlina do nízkých placatých, křupavých oplatku.

Dělali tam úžasné domácí kynuté knedlíky. 

Jejda ty byly nadýchané...

 

Chlapi mívali důvod, zajít pro knedle. Na Fojtství si dali před obědem čepované, dítka vzali sebou na zmrzlinu a my čekali pod starou mohutnou lípou, až bude slízaná zmrzlina, vypité pivo a uvařené ještě teplé právě vytáhnuté knedle z vody...

 

Tolik toto naše stará lípa zažila...

 

Ta zažila věcí...

 

Tolik opilých lidí co ztratili po cestě nožičky uložila ke spánku na lavičku přímo pod ní..

 

Sloužila pro výletníky, aby mohli pod ní posvačit a napojit se...

 

Pod lípou jsme mívali srazy s kamarády, rande s láskami.

Kdyby umělá mluvit, asi by spousta lidiček měla ruměnec na líci...

Dnes je vysvobozená od železného zajetí.

Lavičky vystřídalo pár dřevěných kostek, stolu a židlí.

Dostala pár zásahu od holiče.

 

Stále žije..

 

Je z ní mohutný strom, nyní včeličky mají hody.

Létají z květů na květ, tolik práce mají, aby pyl donesli domu a včelaři z něj vyrobili neskutečně zdravý lipový med...

My jenom pozorujeme z povzdálí jak jsou pilné...

Na place opodál lípy zůstalo ještě pár starých laviček, které byly svědky minulých životů.

 

Nyní jsou svědky moderního života, málokdo se na ně posadí, stáří se na nich totiž podepsalo.

Před nimi se vlní beton, přes který se staré kořeny chtějí dostat na vzduch.

 

Přesto se najdou lidé, kteří si na lavičky sednou, větve staré lípy jim mávají na pozdrav před očima, včeličky a ptáčci zpívají tu starou nestárnoucí muziku a lípa děkuje svou silou všem co nezapomněli, že tam dýchá pro ně...