nEFénix

Už nejsem ten fénix,

co každé všední ráno,

vstával s Tebou

z popela

a pak nechtíc

musel se tvářit jako onyx.

Už zase jsem

tou malou rozpustilou vílou,

co má oči šmolkový,

neláme ne/přátelství silou,

a nepotřebuje prstýnek nový,

protože ten jediný Tebou darovaný

nosím a o tom, co mohlo být sním.

Je to všechno tak dávno,

ale pocitově jako včera,

kdy vřelost

tvé oči

prozradily

a já málem zapomněla,

že tahle budova je škola...?