Jo, jsem úplně v klidu.
Směju se.
Miluju život.
Jsem ztělesnění duševní pohody a vnitřního míru.
Brečím, jen když vidím pejsky v dojemnejch reklamách.
Jo. Jinak nikdy.
Nejsem přecitlivělá.
Vůbec.
Mě se prostě jen dotkne úplně všechno.
Nádech. Pohled. Slovo. Ticho.
Ale jinak fakt dobrý, dík za optání.
Mám zdravý hranice.
Jen trochu posunutý.
Někam do místa, kde už si se mnou lidi dělaj, co chtěj,
ale já se furt přesvědčuju, že to je v mezích.
Nejsem unavená.
To ne.
Já jen každou chvíli přemejšlím, co by se asi stalo,
kdybych prostě zmizela.
Jakože jen na chvilku.
Ne nafurt.
Jen tak… aby si všimli, že nejsem.
Moje tělo? Miluju ho.
Hlavně když se nevejdu do starých kalhot
a cítím se jak rozvařená nokie 3310.
Jo, každej máme svoje představy krásy, že jo.
Terapie mi pomohla.
Naučila jsem se, že problém je ve mně.
Ne v těch, co mě donutili se takhle chronicky cítit.
Jo, díky moc.
A nejvíc miluju větu
„vždyť to mohlo bejt horší“.
No jasně.
Mohla jsem bejt mrtvá.
Díky, že mi připomínáš, že žiju,
protože to fakt vždycky cejtím jako výhru.
Jo.
Jsem v pohodě.
Směju se.
Vážně.
Podívej se pořádně.
Nevidíš?
Ten úsměv,
co mi drží sponka na zátylku.
ST a světu kolem můžeš říct kdeco - jen sebe neoklameš. Já to ale beru jako výhodu*
21.07.2025 15:15:44 | cappuccinogirl