I stromy umí vyprávět

I stromy umí vyprávět 

 

Můj dětský život byl skromný...

 

Narodila jsem se jako poslední dítě svým rodičům...

 

Naše rodina vyrůstala ve skromnosti a v lásce...

 

Možná to zní jako pohádka, ale opravdu to tak bylo...

 

Táta měl zlaté srdíčko. Neustále něco dělal kolem domu nebo na zahradě.

 

Byl prostě úžasný...

 

I stromy by mohli vyprávět...

 

Zahradu jsme měli velkou. Děda s babičkou na ni vysadili snad všechny druhy ovocných stromů a keřů co existovaly...

 

Snad za to mohla velmi početná rodina hladových a mlsných děti...

 

Tehdy nebylo moc peněz na sladkosti, děti žili ze sladkého ovoce, z ořechů, zeleniny, prostě zdravě.

 

Jako dítě jsem obcházela celou rodící zahradu, abych okoštovala, co a jak chutná.

 

Oblíbené ovoce byly třešně srdcovky...

Jednalo se o mohutný strom, který 

se odvděčil sladkými velkými třešněmi.

Byl tak strašně vysoký , lezlo se na něj jen pomocí žebříčku...

 

Také jsem milovala malinké slaďoučké hrušky,

doma jim říkali jakubinky. Jestli se tak jmenovali nebo se jim tak říkalo, se už nedozvím.

Jedno však vím, jak tento strom zmizel ze zahrady, nikdy jsem už tyto šťavnaté plody nechutnala.

 

Nad králíkárnou se ohýbaly dva stromy rynglí.

Jedná ryngle byla zbarvená do žlutozelené barvy a druhá do tmavě červené.

Obojí byly moc šťavnaté a sladké...

 

Ráda jsem se schovávala v angreštech,

to byla pochoutka...

 

Z jablek jsem milovala jaderničky.

Když se k nim přivonělo, nedalo se odolat.

 

Taky jsme měli slaďoučké špendlíky a pravé valašské švestky.

 

Když jsem byla přeslazená z ovoce, přestěhovala jsem se pod ořešáky.

Měli jsme jak lískové, tak i vlašské ořechy.

 

Na svačiny jsem nechodila, stačilo obejít zahradu, a byla jsem po jídle...

 

Ty stromy by mohly vyprávět...

 

Bohužel jich většina umřela stejně brzy, jako moje milovaná rodinka...