To je život

jo.
tohle je život, prej.
každej den malý představení
pro publikum, co neodejde,
i když se už dávno netleská.

usmívám se přesně tak akorát,
aby si nikdo nemyslel, že se něco děje.
tělo drží pohromadě,
duše nosí make-up.
všechno v normě.
všechno stabilní.
kromě všeho.

mám svoje rituály.
třeba se nehroutit mezi lidma.
nebejt moc. nebejt málo.
nezapínat notifikace emocím,
protože víš co?
není vhodná doba na citový výlevy.

jo, mám bejt silná.
ne proto, že bych chtěla.
ale protože už je to jedinej tvar,
do kterýho se umím poskládat.
a já si nechci zas připadat
jak návod bez přiloženýho klíče.

vztek?
kdepak.
tohle je jen decentní znechucení
smíchaný s pasivní agresivitou.
navenek klid.
uvnitř se otvírá pátá flaška vína
a někdo už zapálil záclony.

omluvám se za ten kýč,
ale nějak neumím bejt jinej člověk než ten,
co si svoje démony dává do kapes,
aby je neztratil.
protože kdyby zmizeli,
zůstalo by ticho.
a to by mě možná ničilo víc než ten hluk.

tak jo,
hrajem dál.
já dělám, že to zvládám.
ty děláš, že mi věříš.
a mezi náma visí ta tenká ironie,
co drží celou tuhle frašku pohromadě.