Okno z dětství

Okno z dětství 

 

Náš dům vypadal jako bytovka...

 

Bodejť by ne, bydlely v něm čtyři rodiny.

 

Náš byt se skládal z kuchyně, kde se paprsky slunce snažily dostat na snídani.

 

Ložnice, kde slunce dávalo dobrou noc.

 

Tmavší chodby, kde se pořád svítilo, protože z ní se dostávalo do všech místností, včetně koupelny a obýváku.

 

Obývák byl na stejné straně domu, jako ložnice.

 

Z těchto dvou místností byl výhled na dění ve vesnici, taky na les a kopec zvaný Bařinka.

 

Tam se děly věci...

 

V létě se za les chodívalo škračit vajíčka, opékat buřty, u táboráku se hrálo na kytaru a zpívalo.

 

Dokonce se na kopec koulela velká bečka piva.

Malé tehdy neexistovaly...

 

Byly to náročné, ale krásné večery s kamarády, a s rodinou.

 

Někteří kamarádi ani netrefili z kopce dolů a spali u hořícího táboráku do rána...

 

Ráno jsme se tam všichni sešli a uklízeli po krásném večeru, škaredý binec, dopíjeli bečku,

a stěhovali z kopce dolů vše, co v lese nemá co dělat...

 

Náročné nebyly jen léta. I v zimě jsme se pořádně vyřadili...

 

Jelikož můj pokojík byl v obýváku, přesně jsem viděla, kdo přišel na zasněžený kopec a s čím přišel...

 

Hned jsem vybrala vhodný dopravní prostředek a hurá na kopec...

 

Buď jsme jezdili od lesa na lyžích, nebo na saních...

 

Nebyl tam žádný vlek, ani rolba. 

Kopec jsme si museli pracně vyšlapat...

 

I to byla sranda.

 

Sranda byla, jak jsme svoje umění začali z kopce dolů předvádět.

 

To bylo pádů...

 

Sem tam to odnesly lyže nebo sáňky...

 

Jednou jsme vymysleli jízdu, takzvanou bourací.

 

Naschvál jsme do sebe bourali.

Sáňky staršího typu měli smůlu. Někteří odcházeli domů s třískami...

 

Tehdy se nám ani nezdálo, že den byl krátký.

Domů jsme chodívali zásadně za tmy.

 

Přece svítily pouliční lampy...

 

A co to okno, kterým jsem se koukala jako dítě?

 

Je tam pořád...

 

Čeká na svůj čas, až tam bude bydlet další zvědavé dítě, kterému se chce hrát a smát se...