První kolo

První kolo 

 

Hodně stará pohádka...

 

Ještě, že jsme byli velká rodina...

Naši tehdy neměli peníze na vyhazování...

Oblečení se dědilo z generace na generaci.

Na Vánoce se darovaly věci pro budoucí život. 

 

Máma vždycky říkávala...

... To se ti bude jednou hodit...

 

Jako dítě jsem měla trochu jiný názor.

 

Druhé děti dostávaly na Vánoce lyže nebo kola.

Já cichy, talíře, hrnky, ručníky a podobné věci potřebné pro život...

Tehdy mi to bylo malinko líto...

Jak jsem měla před svatbou, byla jsem ráda za každou věc, kterou jsem našla schovanou ve skříni.

 

Ani nevím, kdo mne kdysi naučil jezdit na kole...

 

Jedno vím, že kolo v domě měla jen máma a křesný. 

Máma měla dámské kolo, bylo celé modré 

a strašně vrzalo.

Jezdila s ním jenom do obchodu, do kostela a na hřbitov.

 

Křesný měl kolo zvané...Ukrajina...

Nevím, jestli někdo z vás si na tento těžký stroj vzpomíná...

Taky se o něm říkalo...

Chceš li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina.

 

Kdysi na výběr moc nebylo, tak lidi kupovali, co jim přišlo do cesty.

Šikovní si tento stroj dokázali upravit tak, že slovo dřina zmizelo z pořekadla...

 

Jelikož jsem svoje kolo tehdy neměla, jezdila jsem na tom, které v domě momentálně zůstalo.

 

Pracně jsem šetřila každou korunu, kterou jsem dostala, abych jednou mohla usednou na svoji vysněnou skládačku...

 

Povedlo se, 

malou částkou mi na konec přispěli i rodiče...

 

Ještě, že soused byl vedoucí prodejny.

Jinak bych asi sehnat kolo, neměla šanci.

Byly to totiž podpultovky...

 

Ještě teď si pamatuji, jak jsem poprvé svoje kolo uviděla...

 

Bylo nádherné, barvu mělo světle červenou,

takovou, jakou jsem si přesně přála...

 

Bohužel i kdysi se kradla kola...

 

V hlavě mi jen zůstala vzpomínka na svoje první

skládací kolo Universal...