Anotace: Jedna postterapeutická
Zase jen tak z dálky,
dívat se na svoje pocity —
jakoby ty všechny sračky nebyl tvůj život,
jako bys to ani nebyla ty.
Něco, co už je dávno přežitý…
Jakoby se to někomu jinýmu stalo,
nebo se ti o tom snad jen zdálo.
Ale pořád, pořád to nejsi ty.
Proč se to vrací zas a znova?
Nakonec vše je lepší za úsměv schovat,
bez schopnosti najít správná slova…
A zkusit dál žít.
Ale ono to nejde.
Není to odžitý…
A přece… přece to vše jsi ty.
Velmi zajímavé.., milá Moni :-)*
Tak trošku se v tom vidím...
07.10.2025 17:57:36 | Ondra
Děkuju, Ondro. :)
Těší mě, že tě to oslovilo. I když mě vlastně zároveň mrzí, jestli ses v tom taky poznal...
07.10.2025 18:45:23 | Moni_Š
Ooo, ať Tě to nemrzí - to je v pohodě, Moni ;-)* a právě Tvůj verš, který na mě perfektně pasuje, je tento - cituji: "Nakonec vše je lepší za úsměv schovat," a pak také: "A zkusit dál žít"... Tyto dvě věty jsou svým způsobem můj život v posledních mnoha létech...
Úsměv je skvělý a velmi silný ;-) a láska, nebo "alespoň" vidina lásky - je ještě silnější a zároveň asi ten nejkrásnější důvod existence :-)
Já děkuji Tobě, že jsi tady a zároveň Tě zde vítám, milá Moni ;-)*
07.10.2025 20:42:32 | Ondra