Ticho místo nás

Bude to už 10 let
a ta bolest je tu stále.
Někdy větší, někdy menší,
někdy skoro jako by se ztrácela…
Ale ne.
Je tu a nezmizí.
A když to nečekám,
udeří nenadále.

Bude to 10 let
a já si nedokážu vybavit tvou tvář,
i když poznala bych tě — to jistě.
Ale nedokážu slyšet tvůj hlas,
ani to, jak ses smála…
Vzpomínáš?
Ne.
Nevidím, neslyším.
Jen to ticho místo nás.

Bude to jen 10 let
a já už si nevybavím, jak se usmíváš.
Ale vzpomněla jsem si na tvé číslo.
Jenže… ty už nikdy nezavoláš.
Už nebudeš tu s námi.

Někdy jsem tak naštvaná…
Proč chlast?
Proč ty?
Proč já?
Proč…

Mami.