kýho výra

 

Porodila jsem

báseň

rodu mužského

má neustálý hlad

chce pít z mých ňader

z mých prsou

z mých bradavek den, mléko, starověkou včelu? nesoudí, jen nutí

vyprávět

na noze má číslo s datem mýho narození

i úmrtí

 

tu noc spala u brodu

měnil svůj hlas na sytou a touhu

či kýho výra

omílal svou věčnost o kameny

táhl ji dolů

cítila na prsou hnízdit tmu

/ i muže /

táhli ji po dnu koryta řečiště

jednu za druhou

s předplatným do lóže s nóbl kukátkem pro třetí okamžik

špičáky cinkaly o kameny

a dno houpalo setřený obličej do vlnek

do vln

i hrudní koš

nikdo nic nevěděl

vždycky jsi byla sama na tydlety, tydlety ošidné směle nadechnuté myšlenky

vyklubaný zobák skořápky v náhlé změti peří pevně sevřel plevelnou rybku

v pase se zatočil sen

volavka vzlétla nad hladinu

někde v paměti vejce, které zítra snese

se mihl odraz ženy