Chvíle u babičky a dědy

Chvíle u babičky a dědy 

 

Ráda na tyto střípky vzpomínám...

 

Bylo jich tolik, že kdybych je poskládala,

měla bych celou výbavu pro dcerku...

 

Škoda, že tyto chvíle moje děti nezažily...

 

Vlastně, babička syna ano.

 

Když byl malinký, 

posadila jsem Lukáška na stůl před ní, 

a ona jej hladila po nožičkách...

 

Lukášek se smál, něco si brblal pod nosem, 

byly to moc krásné chvilky nás třech...

 

A o takové chvilky nás připravila zubatá...

 

Bohužel, to je život...

Staří odcházejí, miminka se rodí...

 

Můžu být ráda, že tyto chvíle jsem s nimi 

zažila já...

 

Když jsem se narodila, babi s dědou už měli 

62 let.

 

Možná proto, jsem hltala jejich život víc,

jako druhé děti.

 

Před každým jídlem se babi s dědou modlili

a děkovali za dary Bohu...

 

Vnímala jsem, jak si váží jídla...

 

Při krájení chleba, na něj nejprve udělali křížek...

 

Když babička na krajíce mazala máslo, 

nejprve nakrájela máslo na plátky, 

položila na krajíce, jak změklo, 

pak jej s láskou rozetřela...

 

Na snídani si každé ráno z melty a mléka dělali bílou kávu.

 

Na kredenci nechávali dozrát jablka a hrušky,

poté se oba posadili za stůl, babička vzala nožík, 

zralé ovoce krájela na koníčky a nabízela všem,

kdo se momentálně nacházeli v kuchyni...

 

Při mých nemocech se babička o mně starala,

jako moje máma...

Odpočívala jsem na gauči u ní v kuchyni 

a neustále ji pozorovala, jak je starostlivá...

 

Vařila mi, na co jsem měla právě chuť.

Když zbylo, nechávala to na pecku, 

aby jídlo nevychladlo, kdyby někdo přišel.

 

Věřte, každý první cestu směřoval k nim...

 

Pozdravit, pokecat, jaký byl den, zvednout pokličku z malého kastrůlku a ochutnat,    

co dobrého, skromného zbylo...

 

Když mi bylo lépe, vzala do ruky jehlice, 

nebo háček a učila mně plést nebo háčkovat.

 

Nebyly z toho tehdy žádné svetry, ale dodnes

vzpomínky, kdo mě to vlastně naučil.

 

Jak jsem pletla dětem svetříky, čepičky 

a bačkůrky, děkovala jsem do nebe 

za její vzácné rady...

 

Do tajů pečení velkých koláčů a malých koláčků 

mě zasvětila až moje máma, která se to od nich naučila...

 

Já si totiž jako dítě myslela, že babička a děda 

 jsou nesmrtelní a že ty pekařovy dobrůtky mi

 budou péct jenom oni...

 

Štafetu jsem převzala od mámy. 

Koláčky peču každým rokem na Vánoce, 

dokonce se mi vryl do srdíčka i recept 

na úžasnou vánočku, co pekl dědeček...

 

Vánoce se blíží, 

už se těším, až na mně kouknou z nebe, 

jestli jsem pekařova vnučka...

 

Ty geny zůstaly v rodině.

Už předávám štafetu dál. 

 

Koláče, koláčky a vánočku mi pomáhá péct

moje dcerka Danielka... 

 

Ta má sílu po mém tátovi a dědovi.

 

Těsto se totiž u nás zadělává ručně vařečkou, 

tak jako kdysi, 

když jsem byla malá...