báseň není plastelína

 

Někdo odloupal z úplňku všechny ohnivé lišky

snášely se snivě z výšky

a barvou kožichů zapalovaly smůlu v šiškách smály se

hořel celý les

 

byla jsem v něm

nakláněl kmeny

hledal chuť ženy

volal pořád to samé jméno

přešlapovala jsem

obepínal ruku větví

jednou se o ni bude chtít opírat

 

Kudy utíká ven touha z člověka?

bývá bezejmenná

 

ticho spáleniště se svíjí

pod ryji přemnožených lončáků a sviní

 

než ses rozplynul

viděla jsem mlhu

než ses rozplynul do mé tváře

napsala jsem ti na rozloučenou

má moje nabírané spodničky

a velký nos

stmívá se

i vlna ve svetru žmolkovatí

slova stávkují

šmodrchaj se kolem hrdla

z očí tečou skleněnky

mlha kouří jointy

viděla jsem ji

 

 

 

podříznutý les už nevstal