(1)

Je to jako zit ve vlastnim tele a pritom k nemu nemit uplne pristup. Jako kdybych byla host ve vlastnim prostoru, chodila po mistech, ktery znam, ale nikdy si tam uplne nesedla. Vsechno funguje, den de za dnem, delam co mam, mluvim kdyz je treba, usmivam se kdyz se to hodi… a pritom nekde pod tim je neco, co se neuklidni. Ne velky drama, spis tichej sum, co nejde vypnout.
Vim o sobe vic, nez bych chtela. Vidim ty svoje reakce driv, nez se stanou. Cejtim, jak se ve mne neco zvedne, jak se stahnu, jak se zavru, jak sem protivna i v momente, kdy bych chtela bejt klidna. A nejde to zastavit. Je to jako sledovat bourku pres okno, vis, ze prijde, vis, jak bude vypadat, ale stejne zmoknes. A pak si rikam, proc zrovna ja takhle, proc to nejde jednoduseji, proc nejde jenom tak bejt.
Do toho vseho se mi obcas ozve telo. Ne jemne, ne nenapadne. Ale jasne. Touha, ktera nechce vysvetleni. Chce blizkost, chce dotek, chce bejt chvilku v necem, kde se nemusi premejslet. Kde se nemusi resit, co je spravne, jak pusobim, co si kdo mysli. Jenom bejt. Cista pritomnost dvou tel. A pak se to zase zavre. Protoze si to nedovolim. Protoze to nepasuje do toho, jak sama sebe drzim.
Stydlivost me drzi jako tenkej provaz, co neni videt, ale porad je tam. Ne ze bych neumela mluvit. Spis nechci bejt uplne videt. Jako kdybych vedela, ze kdyz se ukazu bez filtru, uz to nepujde vzit zpatky. A tak zustavam nekde mezi. Ani schovana, ani otevrena. Jenom tak napul.
A tak plynu. Den za dnem. S tim vsim. Nekdy je to lehky, nekdy tezky, ale porad je to moje.