(4)

drzet v sobe vykrik, co uz davno patri ven, ale zustane zaseklej nekde mezi hrudnikem a krkem, kde se neda ani spolknout ani vypustit.
zit v napeti, ktery nema vyusteni, jenom se vraci, znovu a znovu, jako rana, co se nikdy nerozhodne, jestli se zahojit nebo otevrit.
mit v sobe neco, co uz davno preteklo, ale ty to porad vracis zpatky, jako kdyz se snazis nabrat vodu rozbitou nadobou.
vedet, ze to jednou praskne, a stejne delat, ze mas jeste cas.
bejt plna az po okraj a stejne se tvarit, ze je ve mne jeste misto, jenom abych nemusela priznat, ze uz to nemam kam davat.
dejchat v mistnosti bez vzduchu, kde se nic nezmeni, jenom ty se ucis vydrzet dyl, nez bys mela.
mit v sobe prasklou kost, co srostla krive,a ona drzi, ale kazdym pohybem si ji znovu pripominas.
mit v tele jed, malej, tichej, co te nezabije hned, jenom te pomalu meni na neco, co uz nepoznas.
drzet si vlastni pusu zavrenou tak dlouho, az zapomenes, jak zni tvuj hlas, kdyz vyjde ven.
a vedet, ze tohle uz neni o vydrzi, ale o tom, jak dlouho jeste budes predstirat, ze to staci.