2. Kapitola

Anotace: Vetřelec.

Sbírka: Sladké sny ve jménu růže

2. Kapitola


Sobota ráno.
Probudilo mě tiché cvaknutí dveří.
Opatrně jsem vstala z postele, obula si své plyšové papuče s králíčky, sebrala baseballovou pálku, která ležela vedle postele a kterou jsem dostala jako nikdy nepoužitý dar od Lucase, a po špičkách přešla ke dveřím pokoje. Slyšela jsem šum. Někdo tu byl. Srdce mi divoce tlouklo a moje tělo bylo strachem tak roztřesené, že jsem ho jen těžko ovládala a nutila k chůzi. Podle toho, že jsem zaznamenala hlasy, museli být minimálně dva. Až mi bude osmnáct, chci vlastní pistoli, pomyslela jsem si.
Rozechvělou rukou jsem opatrně a co možná nejtišeji otevřela dveře. Připadala jsem si tak směšně, když jsem v ruce dřímala pálku a tiše našlapovala na plovoucí podlahu. Jestli mají zbraň, stejně mi ta palice bude k ničemu, zavrčela jsem v duchu. A co když je jich víc?
Náhle jsem za sebou uslyšela zavrzat podlahu. Nepřemýšlela jsem, rychle se otočila a udeřila osobu pálkou. Tělo bezvládně sklouzlo po stěně chodby na zem.
„Co to -“ zarazila jsem se a vyjekla. Upustila jsem zbraň, přiklekla ke své oběti a začala ji popleskávat po líčkách.
„No tak, Lucasi,“ naříkala jsem. Neměla jsem ponětí, co mám dělat, a tak jsem vytočila tetino číslo. Zvonění se ozvalo z kuchyně. Svraštila jsem obočí. Ne, mobil si nezapomíná.
„Sakra,“ zaklela z kuchyně Jane. „Lucy?“ přijala hovor.
„Tady jsem!“ křikla jsem a položila telefon.
Běžela za mnou. „Co tu děláš? Proč mi v –“ Pohled jí padl na Lucase Browna. „Co se stalo?“ vyjekla a běžela k Luckymu.
„Co se stalo? Celou noc jsi pryč a ráno mě probudí klika ode dveří a kroky v domě. Promiň, že mi nedošlo, že jste to zrovna vy dva,“ zavrčela jsem.
„Kdo mu to udělal?“ Sahala po své zbrani a obezřetně se rozhlížela po bytě.
„To já,“ zamrmlala jsem.
„Cože? Ty?“ nevěřila a zase schovala zbraň za opasek. „Cos mu to provedla?“
„Moc jsem se bála, a tak jsem vzala tu pálku,“ ukázala jsem na ni. Nevinně ležela na zemi vedle Lucase, „a klepla jsem ho. Vylekal mě,“ bránila jsem se. „Přísahala bych, že jsem se netrefila.“
„Dobře, dobře.“ Přemýšlela. „Browne, vstaňte!“ lomcovala jím. „Počkej u něj,“ nakázala mi a vydala se do koupelny. Vracela se s kýblem plným vody. „Pozor.“
Uhnula jsem.
Vodu vylila na Luckyho. Ten se zatřepal a nazlobeně se sbíral ze země. „Jemněji to nešlo?“ zlobil se.
S Jane jsme se po sobě podívaly. „Jste v pořádku?“ zeptala se teta nakonec.
„Jistě, že ne. Jsem celý mokrý,“ zhrozeně se díval na svůj mokrý oblek, který určitě nebyl nejlevnější.
„Byl jste v bezvědomí. Co jsem podle vás měla dělat? Nechat vás tu ležet?“
„Postačilo by dýchání z úst do úst,“ ušklíbl se.
„Vy jste to hrál?“ zuřila Jane.
Usmál se. „Jen trošku. Ale páru máš,“ otočil se ke mně.
„Vypadněte!“ křičela Jane. „Slyšíte? Jděte pryč!“
„Klídek, jo? Zas tak moc se nestalo.“ Udělal krok vpřed, načež teta vytáhla zbraň a mířila na něj.
„Řekla jsem, jděte.“
„Ale no. Nemáte ani odjištěno.“ Další krok.
Následovalo cvaknutí tetiny pistole.
„Tak jo, jo.“ Zacouval. „A co bude s tím obědem?“
„Nezkoušejte mou trpělivost, Browne.“ Pistol držela pevně v ruce.
„Už vlastně musím jít. Vzpomněl jsem si, že mám ještě něco na práci.“ Vyběhl.
Moje ruce byly zdvižené, jako když se vzdávám, celou dobu, dokud Jane tu malou černou věc zase neschovala zpátky za opasek.
„Prevít,“ sykla.
Dala jsem ruce dolů. Musela jsem se pousmát. Super pár. Tak moc se k sobě hodili. A věděli to oba. Jen si to nepřiznali.
„Co tu chtěl?“ zeptala jsem se a výsměšně triumfální tón hlasu jsem se snažila zakrýt zakuckáním.
„Měl mi pomoct s případem. Syčák jeden.“
„Klid. Nikomu kromě něj se přece nic nestalo.“
„Jistě,“ řekla a přitom krájela okurku větší silou, než bylo potřeba. Lítala všude kolem po stole.
„Chceš pomoct?“
„To zvládnu sama,“ procedila mezi zuby. „A v noci jsem doma byla.“
„Kdy?“ Pátrala jsem v paměti po jejím příchodu.
„Krátce po půlnoci.“
„Rande se vydařilo?“
„Ne,“ ale začervenala se. Asi na mě nebyla naštvaná. To spíš na Lucase.
„A s jakým případem ti měl pomoct?“ snažila jsem se odvést řeč.
„Zase vražda. Vypadá to na toho stejného pachatele jako před tím.“
„Takže sériový vrah?“
„Doufám, že ne. Ale kdyby zabil ještě jednou, tak ano. Naštěstí třetí oběť není.“
„Myslíš, že bude?“
„To nevím. Ale pochopitelně po tom nikdo netouží.“
„Hm. Půjdu si číst,“ oznámila jsem.
Neodpověděla. Tak jo, možná se zlobila trošku i na mě.
.................................................................................

„Už se svěříš?“ žadonila jsem Jane večer.
Podívala se na mě, povzdechla si a spustila: „John byl úžasný, vzal mě na malou projížďku autem.“
Povytáhla jsem obočí a narovnala jsem se na pohovce. „A co je na tom tak skvělého?“
Usmála se. „Miluju rychlou jízdu. Jeli jsme po dálnici, víš?“ Začervenala se. „Pak jsme šli na večeři do tamější restaurace. A pak domů.“
Zakašlala jsem. „To je vše?“
„Ano,“ lhala. To bylo jasné, protože začala srovnávat ovladače na stolku před námi.
„Lžeš,“ řekla jsem.
„Z čeho mě to tu obviňuješ?“ hrála uraženou.
„Jane, nejsem malá. Je mi sedmnáct a moc dobře vím, jak to chodí, když spolu randí dva lidé, kteří se přitahují,“ poučila jsem ji.
Její přísný pohled mnou projel jako rentgenový paprsek. „Co ty o tom můžeš vědět, Lucindo Parkerová?“ Zněla, jako by byla moje máma.
„Jak to myslíš? Nejsem včerejší.“ Pomalu jsem ale začala chápat, kam míří.
„Tys s někým… teda,“ zněla nervózně. „Máš kluka?“ vymáčkla se konečně.
„Ne!“ řekla jsem až příliš nahlas. „Ne,“ změnila jsem tón.
„Takže jsi s nikým… nespala?“ Odkašlala si.
„Ne, Jane. Nespala.“ Značně se jí ulevilo.
„Víš, nejsem proti tomu, abys… však víš. Ale chtěla bych o tom vědět. Ach ne,“ zhrozila se. „Ani jsem ti v té věci nedala žádné informace a rady.“
„To nevadí. Znám skoro celou teorii,“ zdůraznila jsem poslední slovo pro případ, že by si to zle vyložila.
„Ano? A od koho?“ divila se.
Nervózně jsem poposedla. „Z knih, časopisů, internetu, ze školy, od Lucase, …“
„Cože?“ Vyskočila z gauče a stála nade mnou.
„No tak, Jane,“ snažila jsem se ji uklidnit a raději jsem se také zvedla. „Je jako můj strýček, a tak se jednoho krásného dne, kdy mi bylo třináct, ujal otcovské povinnosti. Věděl, že ty na to nebudeš mít čas. A že jako moji rodinu by tě nenapadlo, že bych o tom měla něco vědět tak brzy. Pravda je ale taková, že čím dřív o tom dítě ví, tím je menší pravděpodobnost, že ho to bude lákat. U mě to tak aspoň funguje,“ zalhala jsem.
S povzdychem si zase sedla. Asi jsem ji přesvědčila. „Konec konců, aspoň už to nemusíme probírat od základů.“ Mračila se.
„Kdyby přišel nějaký kluk, tak ti o něm povím dřív, než se s ním sblížím, jestli víš, jak to myslím.“
„To nevíš. Potkáš hezounka v sexy trikotu na své oslavě, zavřete se do koupelny a alkohol nad vámi převezme kontrolu.“ Zamyslela se.
„Počkat,“ zarazila jsem se a musela jsem si rukou mávnout u hlavy, abych poslala pryč myšlenku na to, jak mi ten kluk z jídelny líbá krk. „Jaká oslava?“
„V osmé třídě.“
„Ha!“ ukázala jsem na ni vítězoslavně prstem. „Takže detektiv Greelyová se ve čtrnácti letech opila a vyspala se s klukem v koupelně.“
Zaklela a dala mi jemný pohlavek za mou důvtipnost. „Bylo mi patnáct. Šla jsem o rok později. Měla jsem odklad,“ ospravedlňovala se.
„Pověz mi o tom,“ prosila jsem.
Kousla se do rtu. „Až jindy. Teď se běž sprchnout.“
Vlepila jsem jí pusu na líčko. „Dobrou.“
Šla jsem do koupelny a Jane do své ložnice.
Napustila jsem si vanu, svlékla se, udělala si drdol a vlezla do horké vody, kde jsem už s houbou od mýdla projížděla po mém těle a jen přemýšlela.
Byl přitažlivý. Ty jeho oči a rty. Přistihla jsem se, jak si zase představuju, že se mě dotýká a líbá mě na šíji, v dekoltu, na břiše...
Dost! Vidělas ho jenom dvakrát, Lucy, tak se uklidni. Jo, je hezký. Jo, je sexy. Ale ne pro tebe. Ty a kluci – to ne. Nemůžeš si dovolit lásku. Nejsi sobec, abys ho vystavila takovému nebezpečí.
Rychle jsem vypustila vanu a utřela se. Navlékla jsem na sebe tepláky a tričko a šla do pokoje. Vlasy si česávám jen ráno, takže jsem si jen sundala sponu, uklidila oblečení a nějaké papíry na pracovním stole a lehla si, abych se mohla ponořit do krásných snů.
................................................................................

Zase pondělí.
Zase škola.
Zase jídelna.
V ústech jsem přežvykovala dnešní oběd. Řízek s bramborovou kaší. Nebylo to sice to nejlepší, co tu kdy uvařili, ale kdo by trumfl buchtičky s krémem?
Vidličkou jsem právě mířila ke svým ústům, když jsem u vchodu do přeplněné jídelny uviděla Jeho.
Bílé kalhoty měl dost nízko na to, abych si mohla všimnout jeho růžových boxerek, které původně mělo asi skrýt žluté tričko s krátkým rukávem, výstřihem do V a potiskem, který hlásal: „Today I swear I’m not doing anything“. Vtipné. Na hlavě měl černou kšiltovku, značkovou jako ostatní oblečení včetně žlutých bot.
Podíval se mým směrem. Dělala jsem, že se dívám jinam, ale koutkem oka jsem sledovala, jak míří k mému stolu, při tom se mu na krku houpal ze strany na stranu dlouhý řetízek se psí známkou místo přívěšku.
„Ahoj,“ pozdravil a usmál se. „Můžu si přisednout?“ ptal se a sundal si kšiltovku jako gentleman a pročesal si vlasy rukou.
Pohled na něj byl tak dokonalý, že jsem neodolala a přikývla. Musela jsem si v duchu nadat. Upravila jsem si přitom černé tričko a zkontrolovala, zda tmavé džíny sedí tak, jak mají. Vlasy jsem měla sepnuté zase v copu.
Přisedl si naproti mně a usmál se. Dokonalý úsměv. „Já věděl, že tě znám,“ poznamenal.
„O čem to mluvíš,“ hrála jsem hloupou.
Prokoukl mě. „Ty víš, o čem.“ Nedal se.
„Asi jsem si tě jen nevšimla.“ Vzpomněla jsem si na naše propojené pohledy tenkrát. „Nebo mi nedošlo, že jsi to ty,“ dodala jsem, aby to znělo přesvědčivěji.
Zase se jen usmál a upil džusu. „Jmenuju se Dan. Ty?“
Dan. To bylo přesně na něj. Milé a vznešené. Krásné.
„Lucy.“
„Pěkné jméno. To jako Lucia?“ ptal se a nabíral si na vidličku pořádnou hromadu kaše.
„Ne. Lucy jako Lucinda.“
„Ještě lepší. Moderní, ale pěkné.“ Ucpal si tou horou brambor pusu.
„Ty jsi levák?“ Všimla jsem si, že jí levou rukou.
Polkl. „Ne. Jen mám tu druhou v sádře.“
Podívala jsem se na jeho pravačku, ale zdála se mi být naprosto v pořádku.
„Dělám si legraci,“ pobaveně mě sledoval. „Tak, Lucy, kolik ti je?“
„Kolik je tobě?“
Mrkl na mě. „Chytrá holka. Ale já nejsem podvodník.“
„Nikdy nevíš.“
„Je mi osmnáct.“ Podíval se mi do očí. „A půl,“ dodal.
„Mě je sedmnáct. A čtyři měsíce.“
„To se hodí.“ Další dokonalý úsměv.
Zvedla jsem obočí. „K čemu?“
Mrkl na mě podruhé. „To se uvidí.“ Zvážněl. „Dělám si srandu. Nemyslel jsem to tak. Jsi fajn, víš? Taky jsi nováček?“
Zavrtala jsem se do židle a všimla si, že nás všichni sledují. „Ne. Chodím tu třetím rokem.“
Nechápavě se na mě koukal. „Tak proč tu sedíš tak sama? Kámošky jsou v trapu?“
Neuvěřitelný kluk. Čeho si nevšimne? „Ne. Poslouchej. Ty mě špehuješ?“
„Ne, já jen tak. Všímám si.“ Sklopil zrak.
Proč mám takovou potřebu se mu omluvit?
„No nic. Hezky se mi s tebou povídalo, ale už musím domů.“ Zvedal se.
„Já vlastně taky.“ Vstala jsem.
„Fakt? Tak to tě můžu svézt domů,“ navrhl.
„Já nevím,“ váhala jsem.
„No tak. Za to nic nedáš. Ani cent.“ Zasmál se a já udělala to samé.
„Dobře. Ale je to autem čtvrt hodiny odsud,“ varovala jsem ho.
Pokrčil rameny. „Já to mám zhruba půlhoďku.“

„To je tvoje auto?“ Stáli jsme navlečení do bund před bílým autem.
„Tak nějak.“
„Ale vždyť máš černé, ne?“ namítla jsem.
„Tohle je rodinné.“ Ukázal na něj. „Já mám to černé BMW.“
„Páni,“ vypustila jsem z úst uznale.
Zazubil se. „Páni,“ zopakoval. Otevřel mi dveře spolujezdce, počkal, až s ohromenou tváří nastoupím, pak zavřel a nasedl z druhé strany.
„Kam to bude?“
Podrobně jsem mu popsala cestu a vyjeli jsme.
Celou dobu jsme nepromluvili.
Před barákem jsem řekla, aby zastavil.
„Děkuju.“ Chystala jsem se vystoupit, ale chytil mě za ruku, kterou mi projela elektřina. Z toho nového pocitu jsem byla nesvá.
„Co je?“ zeptala jsem se přidušeně.
„Nechoď.“ Stále mě držel.
„Proč?“ vydechla jsem.
Pustil mě a poškrábal si zezadu krk. Podíval se do země a dal ruce na volant. Díval se dopředu a nic neřekl.
Zase jsem cítila, že bych se mu měla omluvit. „Tak proč?“
Podíval se na mě a pohupoval pravou nohou. „Já jen tak. Nikoho tu neznám, tak jsem si myslel, že by ses se mnou třeba chtěla… pobavit,“ řekl nesměle.
„Pobavit? Jak to myslíš?“ odvětila jsem ledově.
„Ne, ne! Nic takového to. To ne!“ Bránil se dokonce i rukama. „Teda, ne že bys nebyla pěkná,“ dodal, když jsem se trochu zamračila. Zase se podíval dopředu.
„Tak cos měl na mysli?“
Mlčel.
„Haló,“ strčila jsem do něj prstem, ve kterém mi šimralo po tom krátkém doteku.
Usmál se na mě a řekl: „Chtěl jsem si jen povídat.“
Uvědomila jsem si, že dělám velkou hloupost, která by ho mohla stát i život. Musela jsem se vymluvit. „Můžeme si popovídat zítra na obědě. Držím ti místo. Ne, že by si tam snad někdo chtěl sednout kromě tebe.“ Zasmála jsem se.
Trochu posmutněl, ale přikývl. „O. K. Tak zítra, Lucy.“
To, jak vyslovil mé jméno, bylo nepopsatelné. Cítila jsem se tak hezky.
„Ahoj,“ rozloučila jsem se a zmizela mu z očí.

Z okna pokoje jsem sledovala ulice kolem. „Snad to neviděl,“ zadoufala jsem šeptem.