Anotace: Zmatek v srdci.

Sbírka: Sladké sny ve jménu růže

 

Pátek, oběd.

 

„Ahoj, Dane.“

Přisedl si. „Čau, Lucy. Jak je?“

„Super. Co ty?“

„Docela to jde. Akorát za týden a pár dní mám ten referát a začíná se mi dělat dost velký knedlík v krku. Mám z toho děs.“

„Tak to ten referát musíme dokončit.“

„To ano,“ usmál se na mě. „Myslel jsem, že by to šlo dneska po škole.“ Otevřel jogurt a sekané si nevšímal.

„Dnes mám dlouhou školu. Budu vyčerpaná. Zítra je sobota. To budeš na nějaké párty.“ Sledovala jsem jeho reakci.

„Asi nebudu. Hannah mě pozvala na své narozeniny, ale mně se tam nechce, abych pravdu řekl.“

„Tak kdybys chtěl, dáme to na zítra. Aspoň se budeš mít na co vymluvit.“

„Platí. A v kolik?“

Pocítila jsem vítězství nad Hannah a hned jsem byla veselejší. „V jednu? Budeš i na oběd. Perfektní jídlo. Ne tohle,“ znechuceně jsem se podívala na sekanou a nesolené brambory. Nervózně se usmál a sklopil zrak. Začervenala jsem se. Asi jsem byla trapná. Začala jsem si upravovat vlasy v copu, kdyby mi nějaký snad odstával. Vše se ale zdálo být v pořádku. Sledoval, jak se nervózně vrtím na židli. Nevydržela jsem to. „Co je?“ zeptala jsem se trochu podrážděně.

Podíval se na mě. „Nic.“ Usmál se.

„Tak jo. Zítra.“

„Jasně,“ souhlasil. „Lucy,“ zdržoval mě od odchodu.

„Ano?“

Odkašlal si a polkl. „Dáš mi telefonní číslo, prosím?“ olízl si rty a poškrábal se vzadu na krku.

„Jo,“ řekla jsem po chvíli přemýšlení.  Vyměnili jsme si čísla a opustila jsem jídelnu.

 

Sobota.

Upravovala jsem si vlasy sepnuté v drdolu a nanášela pudr na make-up. Řasenka zvýraznila mé už tak dost velké oči. Vše jsem ještě vylepšila leskem na rty. Ze skříně jsem vykopala červené kalhoty a bílé tričko s krátkým rukávem.

„Tak akorát,“ zasmála se Jane za mnou. „Vypadáš skvěle a přirozeně.“

„Dík.“

 „Není zač děkovat. Takže moje malá Lucinka má rande.“ Sentimentálně si povzdechla.

„To není rande. Jen děláme úkol.“ Červenala jsem.

„Jak myslíš, ale líbí se ti?“

„Jo.“

„Proto se maluješ, že?“

„Ano.“

„A on?“

„Co jako?“ nechápala jsem, kam tím míří.

„Přijde taky nastrojený?“

„To nevím. Asi ne. Jenže on vypadá dobře vždycky.“

„To ty taky,“ namítla. „Mimochodem náš vrah je sériový,“ oznámila mi znechuceně. „Budeš na sebe dávat pozor, slib mi to. Vypadá to totiž, že zabíjí zcela náhodně. Mezi těmi lidmi není prostě žádná spojitost. Ani věk, postavení, zájmy, profese. Jsem v koncích. Škoda, že to s tebou nemůžu probrat. Pitomé předpisy.“

„Ty si s tím poradíš. A neboj – dávám na sebe pozor už sedm let, protože mě chce zřejmě dostat vrah mým rodičů. A jak vidíš, ještě se mu to nepovedlo.“

Crr.

Vylekaně jsem se otočila k Jane. „Ne, že mu něco naznačíš!“ varovala jsem ji.

„Jako hrob.“ Naznačila zamykání úst a odhodila imaginární klíč.

„Tak jo.“ Běžela jsem ke dveřím.

Crr.

Nechám ho zazvonit i potřetí?

Crr.

Otevřela jsem dveře. Stál tam. Černý kabát, vlasy plné sněhu a taška v ruce.

„A-Ahoj,“ vykoktala jsem.

Usmál se. „Ahoj,“ odpověděl na pozdrav. Měl úplně červené ruce.

„Pojď dovnitř. Musel jsi pořádně zmrznout.“ Zavřela jsem za ním. Sundal si kabát a opatrně ho pověsil na věšák.

„Ehm,“ odkašlala si Jane.

„Jane, tohle je Dan. Dane, tohle je Jane, moje teta,“ představila jsem je. Podali si ruce.

„Těší mě,“ řekla Jane s úsměvem.

„Mě taky.“ Dan byl vyšší než teta, ale jen o kousek. Ode mě byl tak o hlavu, uvědomila jsem si v úzké předsíni.

„Pojďme se najíst,“ navrhla Jane a naštěstí nenápadně do mě šťouchla. Vyplázla jsem na ni jazyk.

 

 „Bylo to moc dobré. Děkuju.“

„Není zač,“ odpověděla teta Danovi. „Jen když přijdeš zas.“

„Asi opravdu hrozí, že ano.“ Zazubil se.

„My,“ zvýšila jsem hlas, „teď půjdeme dělat ten referát.“

„Dobře. A nezlobte.“

Zavrčela jsem na ni. Zasmála se. Vešli jsme s Danem do mého pokoje. Rozhlížel se a zrak mu spočinul na mé posteli. Olízl si rty a hned se podíval na druhou stranu z okna. Byla jsem trochu nesvá, jak jsme tam tak stáli a nic neříkali. „Mám jen jednu židli,“ prolomila jsem trapné ticho.

Otočil se mým směrem. „Máš to tu hezké,“ řekl dutě.

„Děkuju. Asi bychom si měli sednout.“ Popadla jsem notebook a sedla si na postel. Vyděšeně se na mě podíval, ale hned se vzpamatoval a posadil se hodný kus ode mě. Pousmála jsem se. Na lavičce se tulí a v posteli…

„Takže,“ začal nervózně. „Na mailu mám už něco předpracované, tak jsem myslel, že bychom to spolu mohli projet a zkontrolovat,“ řekl rychlostí blesku a odkašlal si.

„Chceš se napít?“

Šlehl po mně pohledem. „To by bylo fajn.“

Vrátila jsem se se dvěma sklenicemi a džusem. Každému jsem nalila a podala jsem mu tu jeho. Vypil ji na ex. Pohupoval nohou a očima těkal po pokoji. Mně se při tom snažil vynechat. Postavila jsem se naproti němu a položila svou sklenici. Sklonila jsem se nad ním, vzala tu jeho prázdnou a udělala to samé i s ní.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ustaraně. Byl tak nervózní. Koukl se nahoru, ale rychle zase na zem. Klekla jsem si a posadila se na nohy. Snažila jsem se mu vidět do tváře. „Je ti dobře?“ Podíval se na mě a jeho snědá tvář zbledla.

Chtěla jsem ho vzít za ruku, ale rychle se postavil. Než jsem se nadála, byl na opačné straně pokoje. Postavila jsem se a pomalu přešla k němu. Tázavě jsem se mu podívala do očí. Jeho oči zíraly do mých.

„Co je to s tebou?“ Chytila jsem ho za loket levé ruky. Šlehl po ní očima a pak se zadíval zase na mě.

„Promiň,“ vysoukal se sebe. „Nejsem ve své kůži.“ To opravdu nebyl.

Povzbudivě jsem se na něj usmála. „Ten úkol počká. Uděláme ho později. Nebo jindy.“ Trochu se uvolnil. Netušila jsem, že fyzika může být pro někoho tak stresující.

„Půjdu domů,“ šeptl a opatrně se vyvlékl z mého sevření.

„Nemusíš odcházet.“ Prosila jsem ho nepřímo.

„Musím.“ Polkl a olízl si rty. „Moc ti to sluší.“

Začervenala jsem se, ale stále jsem mu hleděla do očí. „To není přece důvod, abys odešel.“

Pohladil mě po tváři, která pod jeho dotekem hořela. Chvíli nechal svou dlaň na mém líci a prohlížel si mě se ztrápeným výrazem. Těžce jsem dýchala. Nemohla jsem se ani pohnout. Vzpamatoval se a spustil ruku dolů. „Promiň, že jsem obtěžoval, ale měl bych jít.“

„Neobtěžuješ. Ty ne,“ zašeptala jsem. Co se to se mnou stalo? A co se to stalo jemu? Že bych se mu líbila?

Poškrábal se vzadu na krku. Fantazie mi pracovala na plné obrátky. Proč chce odejít? A tehdy mi to došlo: chtěl na tu párty, co pořádala Hannah. „Tak si běž,“ procedila jsem mezi zuby, přešla ke dveřím pokoje a otevřela je. „Běž,“ vybídla jsem ho.

„Co se-?“

„Říkám, běž.“ Nedokázala jsem se na něj ani podívat. To, že šel na její oslavu, mi nevadilo tak jako to, že mi lhal. Nechápavě a zdráhavě si sebral tašku s věcmi a vyšel kolem mě z pokoje se sklopeným zrakem. Oblékl si kabát a v naprosté tichosti odešel. Zabouchla jsem pokojové dveře, strhla sponu z vlasů a vzteky padla do postele.

 

Ještě v pondělí mi z toho bylo na nic a na hodině „milované“ angličtiny jsem nedokázala udržet pozornost. Myšlenky se mi pořád toulaly k Danovi a k tomu, co se stalo v sobotu. Nemohla jsem prostě uvěřit tomu, jak mě podvedl. Cítila jsem se zneužitá a odhozená. Dan mi od té doby asi pětkrát volal. Nezvedla jsem to. Neměla jsem chuť poslouchat otřepané výmluvy nebo hůř – slyšet, jak říká, že se s Hannah dali do kupy.

„Ptám se vás, slečno Parkerová, co tím měl pravděpodobně pan Shakespeare na mysli.“ Pan profesor Grint nade mnou stál a třída mlčky pozorovala, co se bude dít, až neodpovím.

„Nevím, pane.“

„Postavte se.“

Poslechla jsem.

„Nevíte?“ Otočil se na podpatku. „Nebo nedáváte pozor?“

„Já-“

Naštěstí zazvonilo. Rychle jsem si posbírala věci a utíkala na oběd. Rozhlížela jsem se po jídelně. Dan tu ještě nebyl. To se hodí. Sedla jsem si k nějakým šprtkám z prváku a naházela do sebe oběd. Když jsem běžela z jídelny, těstoviny se mi v žaludku převracely jako v pracím bubnu. Do někoho jsem vrazila. Sakra. Pan učitel Grint. „Pardon,“ utrousila jsem a hlava nehlava pádila dál. Někomu jsem padla do náruče, ze které se mi nechtělo pryč. Byla pohodlná a voňavá, mužská.

„Proč mi nezvedáš telefon?“ slyšela jsem hlas nad hlavou. Podívala jsem se za ním a hned se odtáhla.

„Co si to dovoluješ!? Uhni mi z cesty,“ křičela jsem po tom zrádci.

Bránil mi vlastním tělem. „Odpověz mi a nechám tě jít.“

„Tak ty máš ještě tu drzost se mě ptát?“ Neuvěřitelné, prostě chlap, pomyslela jsem si.

„Nevím, co jsem provedl.“

„Ty nevíš,“ zasyčela jsem a nenávistně hleděla do jeho zlostných očí. Chodba se zatím téměř vylidnila. Zůstali jsme tam jen my dva a pár jedinců sedících na lavičce. „Jsi směšný.“

To ho zabolelo podle výrazu jeho tváře. Zabylo mi ho líto, ale okamžitě mě to přešlo.

Couvl o krok dozadu. „Snad jsem zas tolik neřekl.“ Zašoupal nohama. Pomalu mě při pohledu na něj opouštěl vztek.

„Tos teda neřekl,“ sarkasticky jsem souhlasila.

„To je konec? Už se nebudeme vídat? Jenom proto, že se mi líbíš?“ zeptal se ublíženě a bezmocně.

To mě šokovalo. Mluvíme o tom samém? Asi ne. „Počkej. Tys nešel na tu Haninu párty v sobotu?“

„O čem to mluvíš? Hannah mě vůbec nezajímá. Je hloupá a sobecká.“

Musela jsem se usmát. Vážně se mu líbím? Proč myslím hned na to nejhorší? „To myslíš vážně?“

„Co jako?“

„To, že se ti líbím.“

Olízl si rty, polkl a poškrábal se vzadu na krku. Pochopila jsem to jako ano. Věnovala jsem mu ten nejhezčí úsměv, jakého jsem byla schopna. „Špatně jsem si to vyložila.“

Váhavě se na mě podíval a zase polkl. „Takže se nezlobíš?“

„Na co?“

„No, že jsem řekl, že se mi líbíš.“

Rozšířil se mi úsměv. „Vůbec ne.“

„Už o tom nebudeme mluvit?“ žádal.

„Nebudeme.“

Oplatil mi úsměv.

„Tak se stav s tím referátem.“

„Ne. Udělám ho sám.“ Zatnul čelist.

„Když to tak chceš.“

„Chci.“ Díval se jinam.

„Tak jo.“

„Děkuju.“

„Nemáš zač.“

„Už musím. Pa, Lucy.“

„Ahoj, Dane.“ Zamávala jsem mu.

A svět byl zase o něco růžovější. Hned jsem to běžela říct Jane. Telefonovaly jsme asi půl hodiny a vůbec mi nevadilo, že nestihnu hodinu biologie.