5. Kapitola

5. Kapitola

 

Pátek, poslední ze tří dnů prázdnin, které si paní ředitelka vymyslela, aby mohla jet na chatu, jsem strávila v práci s tetou. Kromě seznámení se s desítkami lidí z různých oddělení FBI jsem měla tu čest poznat bezvadné lidi z oddělení krádeží a vražd, kteří pracovali s Jane. Byli to zejména Mattew, Sofia a Stan.

Mattew působil přísně, možná o tom rozhodly jeho příliš brzy šedivé vlasy a mladistvý vzhled, ale byl to velmi příjemný a vtipný člověk. O Sofii byste na první pohled řekli, že není hezká, její nedbale sepnuté vlasy do culíku, velké brýle na nose a akné na tváři ale jen schovávaly opravdu moc krásnou a ctižádostivou ženu, která měla velké kouzlo osobnosti. Stan. Tichý a přece rebel. Prozradil mi, že jak v práci mlčky sedí a pracuje, má skvělou příležitost sledovat chování ostatních z nezaujaté pozice. Doma má rozepsanou knihu Psychologie vražd, ve které se zabývá nejen motivy vrahů, ale také emočním vypětím mezi lidmi, kteří se je snaží dostat za mříže. Určitě chci jeden z jeho prvních výtisků.

Na oběd mě napadlo zajít do McDonald’s, a i když je Jane zásadně proti fastfoodům, přikývla na salát a kuřecí prsíčka.

„Lidi,“ ozval se Stan, „mě ten případ zabije. Na mou duši. Ten vrah je tak chytrej a nenápadnej, že i kdyby nenechal tu kytku na místě činu, věděl bych, že je to ten samej parchant. To provedení, pečlivost s jakou zahlazuje veškerý stopy...“

„Mně se to nelíbí, kámo,“ přidal se Matt. „Je tak nějak moc dobrý v tom, co dělá, že mám pocit, že já jsem totálně k ničemu.“

„Kluci, možná bychom se o tom neměli bavit, když jsme ve fastfoodu a je tady s námi civilista,“ podotkla Sofia.

„Sofia má pravdu. Promiň, Lucy. Prostě zapomeň, co jsi slyšela,“ smála se a objala mě.

„Nikomu ani muk, holka, jinak prásk.“

„Stane!“ okřikla ho Jane.

Dobré dvě hodiny jsme tam seděli a smáli se.

 

„Super lidi,“ ohodnotila jsem její spolupracovníky, když jsme se autem vracely domů.

„To jo,“ řekla nepřítomně.

„Člověk se asi nikdy nenudí.“

„To ne.“

„Proč tam nebyl Lucas?“ napadlo mě.

„To nevím,“ odpověděla dutě.

Tohle byla má příležitost. „Proč na začátku každé věty řekneš ‚to‘?“

„To… nevím.“ Zatočila volantem a až moc se soustředila na silnici před sebou, když vezmeme v úvahu, že byla prázdná.

„Máš ho asi hodně ráda.“

Tiskla volant takovou silou, že jí zbělaly klouby na rukách. „Koho?“

„Lucase přece.“

Těžce vydechla. „Ne,“ procedila mezi zuby.

„Ale vadí ti, že se s námi dneska nebavil a seděl opodál.“

„To je jeho věc.“

„No tak, Jane. Přiznej si konečně, co k němu cítíš.“

„Co k němu cítím? Nenávidím ho!“ Její hlas přidával na hlasitosti.

„Nenávidíš ho, protože ho tak miluješ.“

„Tak dost. Nehodlám se o tom s tebou bavit.“

„Ale proč ne? On prakticky přiznal, že se mu líbíš, když jsem s ním o tobě mluvila.“

Prudce zabrzdila před domem. „Cože jsi? Jak se opovažuješ s ním o mně mluvit?!“ zuřila.

„Tak pardon, že nechci, abyste se vy dva pořád trápili. Patříte k sobě.“ Trochu jsem začala být naštvaná.

„Ne, nepatříme!“

„Ale ano! A oba to víte! Jen se bojíte.“

„Nekřič po mně!“ Pohrozila mi ukazováčkem. „Jsi v mém autě a to, kam teď půjdeme, je můj byt. Ty nemáš právo na mě zvyšovat hlas, slečinko!“ Teď už křičela, až se červenala vzteky.

Nevěřícně jsem na ni civěla.

„Tohle téma jsme probraly už před půl rokem a ujišťuji tě, že k Brownovi stále nic necítím. A navíc mám teď Johna a je fajn!“ Vytáhla klíčky ze zapalování.

„Ne, není!“

„Je a přestaň být drzá!“

„Jak chceš, ale pořád si myslím svoje.“ Naštvaně jsem vystoupila z auta, šla k domu, vyběhla čtyři patra, odemkla naše tři zámky, zabouchla za sebou dveře, vtrhla do pokoje a v slzách se svalila do měkké postele.

 

Někdo zaklepal na dveře mého pokoje. „Můžu dál?“ zeptala se Jane.

Vstala jsem a šla jí otevřít. Uplakaná jsem ji objala a ona mě sevřela ve své náruči. „Moc mě to mrzí,“ vzlykla jsem.

„To nic. Ty promiň.“ Smrkla. „Máš ho asi ráda, že?“

Ani jsem se neptala, koho myslí. „Jo.“ Lucas byl jako můj bratr. Svým způsobem jsem ho vlastně milovala. Jako člena rodiny.

„Možná k němu něco opravdu cítím, ale není to jednoduché,“ svěřila se.

Podívala jsem se na ni. „Proč?“

„Protože mám ráda Johna a on mě. To pochopíš, až to zažiješ. Život není vždycky takový, jaký si přejeme, aby byl. A ne nutně to, co chceme, je správné.“

Utřela jsem si slzy a odstoupila od ní. „Ale nemiluješ Johna.“

„Půjdu se osprchovat a spát. Byl to náročný den,“ zamluvila to.

„Dobře,“ nechala jsem ji. Ona ví, že miluje Browna. Sedla jsem si k počítači, a protože nebylo ani pět hodin, přihlásila jsem se na facebook v naději, že bude někdo z tetiných kolegů, tedy mých přátel online. Přišla mi zpráva z chatu.

 

Dan: Ahoj. Co ty tu?

 

Já: Nudím se. Ty?

 

Dan: Dělám prezentaci.

 

Já: O čem?

 

Dan: Do té fyziky.

 

Já: Aha.

 

Dan: píše

 

Bylo zvláštní psát si s ním po tom všem. Po tom, co řekl, že se mu líbím.

 

Dan: Myslel jsem, že by bylo fajn, kdybych mluvil a za mnou by na interaktivní tabuli běžely obrázky, sem tam nějaký ten pokus na videu.

 

Já: To je chytré.

 

Dan: Vím, děkuji.

 

Já: :D

 

Dan: Už musím.

 

Já: Tak jo… pp.

 

Dan: Měj se. Offline

 

Odhlásila jsem se.

Sprcha, kterou jsem si dopřála, byla právě to, co jsem potřebovala. Nechala jsem kapky vody smýt nejistotu a strach. Strach o Dana. Co s ním bude, až se o něm David Hecker dozví? Co když ho už teď sleduje? Nebo právě v tuto chvíli stojí před roztřeseným Danem a tiskne mu k hlavě pistol?

Snažila jsem se zbavit se představ Dana ležícího na podlaze v kaluži vlastní krve. Zastavila jsem proud vody a těžce oddychovala. Cítila jsem, jak mi po tvářích stéká zase ta slaná tekutina. Bránila jsem jí. Otřela jsem si oči, vylezla z vany a oblékla se do pyžama. Postavila jsem se před velké bílé keramické umývadlo a sledovala svůj odraz v zrcadle nad ním. Napůl mokré vlasy jsem fénovala a ony mi jako ohnivé plameny padaly do tváře a zakrývaly pláčem napuchlé oči. Chtěla jsem si vyčistit zuby, ale napadlo mě, že si dám něco k jídlu.

Vyšla jsem z koupelny a zamířila do prázdné kuchyně. Otevřela jsem ledničku a vyndala pařížský salát. Z chlebníku jsem si vzala rohlík a posadila se ke stolu. Bylo ticho. I když bylo jen šest hodin, Jane už zjevně spala. Pomalu jsem rozmělňovala potravu v ústech a snažila se na nic nemyslet, ale nedařilo se mi to. Před očima se mi zjevily vzpomínky na Vánoce před sedmi lety.

 

Kráčela jsem zasněženou ulicí mezi rodinnými domky v oteplovačkách, růžové zimní bundičce a legrační čepici s bambulí pomalu větší než moje hlava a mávala sousedům, kteří seškrabovali zamrznutý sníh ze svých aut. Vesele jsem prozpěvovala dětské písničky, v ruce tašku, ve které byly čokoládové kočičí jazýčky a pudinky. Nebylo to poprvé, co mě máma poslala pro nějakou tu dobrotu. Asi právě zabalovali dárek pro mě, pomyslela jsem si a plná očekávání a vzrušení jsem se dala se do běhu. Třeba je ještě přistihnu, jak ho schovávají, zadoufala jsem. Když jsem přiběhla k našemu rodinnému domku osvětlenému spoustou blikajících světélek, něco nebylo v pořádku. Stála před ním policejní auta a kolem našeho bloku byla natažená žlutá páska. Nenápadně jsem se prodrala mezi spoustou policistů do našeho domu. Bylo tam plno cizích lidí. Měla jsem strach, ale přesto jsem vběhla až do obývacího pokoje.

„Mami!“ vykřikla jsem a klekla si k bezvládnému tělu, které leželo pod vánočním stromkem. Všichni si mě najednou všimli. Dva z policistů mě odtáhli od mrtvé maminky. Všude byla krev. Plakala jsem a hledala tátu. Marně. „Co je s maminkou? Kde je tatínek?“ plakala jsem.

Policista se na mě podíval, klekl si přede mě a řekl: „Tatínek tu není.“

„A kde je?“

Bezmocně se díval po někom, kdo by mu pomohl.

„Tatínek je pryč. Spí,“ řekl milý hlas krásné ženy, která se vedle mě posadila.

„A můžu s ním mluvit? Kde je?“

„To nejde, Lucinko,“ řekla a hlas se jí zlomil. „Umřel.“

Odešel navždy. Už se nikdy nevrátí. Rozplakala jsem se ještě víc a žena mě objala. Taky plakala.

„Kdo mě teď bude mít rád?“ vzlykala jsem.

„Já,“ odpověděla na mou zoufalou otázku. „Jmenuju se Jane. Jsem tvoje teta. Vždycky budu u tebe. Neopustím tě. Ochráním tě. Nemusíš mít strach, zlatíčko.“

 

Odsunula jsem misku se salátem a rozbrečela jsem se. Tak moc mi chyběli a já nemohla udělat nic, abych to vrátila. Vzlykala jsem a utírala si proudy slz do rukávů od pyžama. Nenáviděla jsem Davida Heckera. Přála jsem mu smrt už od té chvíle, kdy mi řekli jeho jméno a ukázali jeho fotografii. Zelené oči a blond vlasy. Ta nenávist stále sílila.

Šla jsem do pokoje, lehla jsem si do postele a časem mě vztek a pláč unavili natolik, že jsem usnula.

................................................................................................................................ 

 

Vzbudila jsem se a rozhlížela se po pokoji. Byl den. Ještě chvíli jsem se válela v posteli, než jsem se donutila vstát. Sobota. Převlékla jsem se z pyžama do tepláků a mikiny, protože mi byla trochu zima, opustila pokoj a vběhla do kuchyně. U stolu k mému překvapení seděli Jane a Lucas. Smáli se spolu, a když mě uviděli, podívali se na sebe a … políbili se. Vykulila jsem oči a nechápala, co to má znamenat. Líbali se a líbali.

„Může mi někdo říct, co se to tu děje?“

Jen velmi neradi se od sebe odtrhli a otočili se mým směrem. Vypadali šťastně a na sobě měli oba dva pyžama. „Budeme se brát,“ oznámila Jane a pustili se do dalšího vášnivého polibku.

„Cože? To je ale blbost. Sotva se znáte,“ namítla jsem. Sice mám Lucase moc ráda a myslím si, že Jane by nenašla lepšího chlapa, tohle bylo šílenství.

Jane se na mě podívala. „Mohla bys zajít pro pudink a nějakou čokoládu?“

„Co?“ Nějak mi to nedocházelo, ale rozhodla jsem se zchladit si hlavu, a tak jsem tetu poslechla, vzala peněženku a klíče a vyšla ven do zimy. Na sobě jsem měla jen pyžamo a nic víc. „Co to je?“ Byla jsem už přece převlečená. Chtěla jsem se vrátit domů pro něco na sebe, ale neviditelná síla mě táhla k obchodu s potravinami. Nebyl to jen tak ledajaký obchod, ale vypadal jako ten starý známý v New Yorku, kde jsem kdysi bydlela s rodiči. Zamračila jsem se. No co. Asi mají další pobočku, pomyslela jsem si a vešla do tepla. Bosky jsem si došla pro košík na nákup, hodila do něj kočičí jazýčky a pár pudinků a šla k pokladně, která byla nějak vysoko. „Dobrý den,“ pozdravila jsem prodavačku tenkým hláskem. Měla černé vlasy zapletené do rybího copu, který byl dost dlouhý, oči měla modré a na sobě měla oranžové tričko s nadpisem: Vítejte v Helperu - byla to ta stejná slečna jako v New Yorku. To bylo až moc divné. Otevřela jsem dětskou peněženku a zaplatila za nákup, který jsem chtěla dát do igelitky, ale proto, že jsem ji neměla, nesla jsem ho v ruce.

„Dávej na sebe pozor,“ nabádala mě prodavačka a usmívala se na mě. Vyšla jsem a před naším barákem stála policejní auta. Viděla jsem lehátko, na kterém byl pytel s mrtvým tělem. Vykřikla jsem a běžela k němu. Rozepnula jsem ho a v něm byl Lucas bílý jako stěna. Zase jsem vřískla a vběhla do bytu. V zrcadle v předsíni jsem viděla odraz malé uplakané zrzavé holky, kterého jsem se vylekala. V obýváku stál stromeček a pod ním ležela na zádech mrtvá Jane.

„Jane!“ křikla jsem. Vrazila jsem do svého pokoje a v mé posteli ležel v kaluži krve Dan. Byl mrtvý. „Dane! Ne!“ Plakala jsem. Ujímala se mě hysterie.

Oknem skočil do pokoje David Hecker a smál se. Zuby měl černé a oblečení špinavé. Páchnul po výkalech. Jeho obličej vypadal šíleně.

„Už tě mám.“ Rychlými kroky pádil ke mně a začal mě škrtit. Nemohla jsem nic dělat. Jen jsem myslela na to, že se musím nadechnout, jinak mi praskne hlava, ale nešlo to. Před očima se mi začaly dělat mžitky, tlak v hlavě stále stoupal. Z očí mi tekly slzy. Potřebovala jsem vzduch. Vzduch. Vzduch. Bála jsem se a pomalu ztrácela vědomí, až jsem zasýpala a obraz před očima se mi úplně rozmazal.

Najednou jsem stála venku a naproti mně byla moje máma a táta. „Pozor!“ varovali mě jednohlasně, ale to už bylo pozdě. Otočila jsem se a s hrůzou sledovala, jak se na mě řítí kamion.

 

Celá zpocená jsem se probudila. Třásla jsem se po celém těle a nebyla schopná udělat jediný pohyb.

Autor LisaSwimmer, 05.02.2015
Přečteno 402x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter