Chodba...

Srpen 1732

James: přes půl roku gardista

Dominiq: přes půl roku gardový kadet

Potkají se, když jdou oba náhodou ve stejnou chvíli žádat kapitána o Pruh (propustku z kasáren).

Kapitán dá Pruh Dominiqovi (je kadet, má menší šanci na to, že se dožije toho, až si ho bude moci příště vzít).

James dělá jako by nic, odejde, ale počíhá si na Dominiqa na dvoře nebo líp: na chodbě.

Napadne Dominiqa nožem a vyhrožuje mu, aby mu Pruh předal.

„Zasloužím si ho! Celý den jsem stál na stráži, chci si svlažit hrdlo v nějaké hospodě lepším mokem, než je gardové víno!“

Dominiq se možná chápavě pousměje, ví, že gardové víno je neskutečná patoka, nejspíš ředěné, i když to nikdo nahlas neřekne (a někteří si ho ještě ředí)… ale nechce si dát Pruh vzít, Jamese se nezalekne, je o hlavu vyšší a několik kilo těžší než James… a jeden gardový nůž na tom nic nezmění…

Poměrně lehce Jamese přepere, ale Jamesovi se podaří udržet nůž, a protože teď už nejde jen o Pruh, ale potenciálně o kariéru a život, snaží se Dominiqa zranit. Ví, že stačí jen říznutí do ruky a Dominiq bude vyřazen… „Dostanu tě… jsi konkurence…! Když tě vyřídím…“

Dominiq mu nůž hravě sebere. „To platí i obráceně,“ ušklíbne se chladně a přiloží špičku nože k Jamesově tváři.

Jamesovi se divoce rozbuší srdce.

„Tak co, ještě chceš ten Pruh?“ ptá se uštěpačně Dominiq a upírá na Jamese pronikavé černé oči.

James má pocit, že mu Dominiq vidí až do žaludku. „Chci!“ odsekne a nečekaně prudce vyrazí. Ví, že moment překvapení je jediná výhoda, kterou může použít. Užije gardový chvat a Dominiq na něj náhle těžce spadne, když přestane mít vládu nad svým tělem, které už necítí.

James ho ze sebe odvalí a vstane. „Díky za hru…“

„Počkej…“ zasípe Dominiq. „Přece… mě takhle nenecháš…!“

„Ne?“ opáčí líně James. „A proč ne, řekni mi… Abys mě mohl znova srazit k zemi? Abys mi sebral Pruh, možná mě i pořezal, ostatně ses k tomu před chvílí chystal, a pak si šel oslavit vítězství za nějakou děvkou do bordelu, kam ses myslím stejně hotovil jít?“

„Ne…“ Dominiq se pokusí zazmítat, ale nejde mu ani to. „Nechci do bordelu… přítelkyně za mnou přijela…“

James na něj jen zazírá. Pocítí bodnutí hanby.

Dominiq se znova pokusí pohnout.

James ho dalším chvatem zbaví dočasného ochromení, ale drží se od něj v bezpečné vzdálenosti.

„Do pekla…“ Dominiq se sbírá ze země. „To bylo dobrý…“

„Dík,“ říká James bezcitně. Po chvíli váhání dodá: „Taky jsi byl dobrý.“ Bezděky se usměje. „Doufám, že nebudeme muset při tvé závěrečné zkoušce bojovat spolu.“ Nabídne mu paži, aby mu pomohl vstát, a pak odchází. Pruh nechá Dominiqovi. Beze slova.

Dominiq za ním zavolá: „Hej! Počkej! Ty nejsi Goňan, co jsi zač?“

James se neotočí, nezastaví se. „Skot.“

„Tak počkej, povídám!“ zvolá znova Dominiq. „Tak si ten Pruh vezmi!“

Tentokrát Jamese zastaví spíš úžas než vlastní vědomá vůle.

Dominiq k němu přejde a nabízí mu Pruh.

„A co tvoje přítelkyně? Neříkej, že počká…“

„Proč by čekala?“ zazubí se Dominiq. „Copak vy jste jako kadeti nezkoušeli obejít stráže?“

James se jen pousměje. „No tak ať ti to vyjde a tvá přítelkyně nečeká zbytečně…“ popřeje mu, stále poněkud zaraženě.

Dominiq přikývne. „Když budeš pít to lepší pití, než nám dávají tady… napij se i za mě.“

Teď přikývne James.

„Kadete!“ zavolá za Dominiqem, když odchází.

Otočí se. „Dominiq Taavetti,“ říká automaticky.

„James Forbes. Byl bys mě opravdu pořezal?“

Dominiq se uchechtne. „Blázníš? Byl bych ti maximálně sebral ten Pruh, ale pořezat tě… nikdy. Jsi sice konkurence, ale… nebyl bych si pomohl. Nebo… neměl bych jistotu, že bych byl pomohl sobě, chápeš? Mohl bych taky usnadnit postup úplně jinému kadetovi a sám bych se stejně musel utkat… o to vážně nestojím.“