Pět let poté

https://www.liter.cz/basne-zivot-895295-cist

První text, který jsem kdy napsal, byl o ní. A vlastně jsem z něj dodnes nevystoupil.
Pět let se snažím jít dál a pokaždé se vracím na stejné místo. Občas se mi vrací do snů. Neslyším, co říká, jen její smích. Jako by věděla, že některé chyby se opakují samy.
Aby to dávalo smysl, musím se vrátit na začátek.

Byl rok 2016, když jsem se přestěhoval do Prahy. Měl jsem plán, práci a pocit, že se život konečně rozjíždí správným směrem. Poznal jsem ji přes kamaráda. V té době jsem do Prahy jezdil jen přes prázdniny, abych si přivydělal. Po maturitě jsem nastoupil do autobusu a odjel natrvalo. Věřil jsem, že všechno důležité mám před sebou.

Ona přišla o pár týdnů později. Nezaměstnaná, zlomená. Měl jsem pocit, že ji musím zachránit. Nevšiml jsem si, kdy jsem přestal zachraňovat ji a začal ztrácet sebe.
Postupně mizely věci, které dřív byly samozřejmé. Telefonáty domů. Setkání s přáteli. Lidé kolem mě říkali, že to není dobré, ale já to tehdy neviděl. Vidět jsem začal až na konci, kdy už nebylo co zachraňovat.

Poslední Vánoce jsem strávil venku mezi lidmi, kteří neměli domov, zatímco ona doma pořádala hostinu pro svou rodinu a přátele. Posledního Silvestra jsem hlídal jejího psa a díval se z okna na ohňostroj, zatímco ona slavila někde venku. Některé dny v člověku zůstanou déle, než by chtěl.

V lednu 2021 jsem odešel. Našel jsem si malou garsonku a začal znovu. Nechal jsem jí všechno, co jsem za ty roky pořídil. Nechtěl jsem nic, jen klid a nový začátek.
Když viděla, že se znovu stavím na nohy, ozvala se. Prý jen jako kamarádka. A já znovu uvěřil, že tentokrát to bude jiné. Nebylo. Některé návraty nejsou návratem, ale jen pokračováním pádu.
Březen 2021 vzala si půl mega  úvěr a já zůstal stát uprostřed cizích rozhodnutí, která jsem nedokázal zastavit. Zapomněl jsem si zrušit  přístup k mojem účtu. Chyba která mě stála více než by si někdo představil.

Uplynulo dalších pět let.Poznal jsem ženy, které byly dobré a možná mě měly i rády. Jenže já v nich pokaždé hledal něco, co už dávno neexistovalo. Stejná místa, jiné tváře, ale stejný konec. Nevím dodnes kde byla chyba protože žádná mi to neřekla . Jenom ta stejná věta ...

A  věta zněla : že jsem zlý člověk.
Nemyslím si to.

Jen jsem byl dlouho tím, kdo poslouchal, chápal a držel ostatní, když to potřebovali. A lidé si na to zvykli. Ne proto, že by byli zlí, ale protože jsem působil silně. Na silné se nikdo moc neptá, jak jim skutečně je.
Pak přijde chvíle, kdy se všechno nahromadí. Člověk se stáhne, ztichne, někdy je ostřejší, protože už nemá sílu dál nést všechno sám. Ostatní pak vidí jen tu poslední část a ne to, co jí předcházelo.
Možná se lidé někdy neptají ne proto, že by jim to bylo jedno, ale protože se nikdy nenaučili, že se ptát mají.
A možná je to jen další věc, kterou se teprve učím pochopit.