Den 2

2O. 1., Napier, Nový Zéland

Probudila jsem se na hostelu. Poslední hodina včerejší jízdy se neskutečně vlekla. Sotva jsem udržela oči otevřené, a navíc se začínalo stmívat. Odpočítávala jsem minuty do příjezdu.

V jedenáct dopoledne jsem měla nastoupit na svou první směnu, takže jsem si dopřála spánek alespoň do devíti, abych nabrala co nejvíc sil. Práce v lepších podnicích vyžaduje víc přípravy, a tak jsem si sepsala celé menu a ke každé položce přidala poznámky. Co to je, jak to chutná, jaké víno se k tomu hodí a podobně. Ráno jsem si svoje zápisky znovu pročetla.

Po příchodu do práce mě překvapilo, že restaurace je skutečně tak krásná, jak vypadala na fotkách. Možná ještě hezčí.

Postavili mě za bar, za což jsem byla neuvěřitelně vděčná. Práce barmana má spoustu výhod. Nemusíte běhat po place, nemusíte se učit složité jídelní menu, nemusíte tolik komunikovat s lidmi a nepotýkáte se s nesmysly, které si hosté občas vymyslí. U baru je většinou klid a když si k vám někdo přisedne, často je to milý člověk, který si chce povídat.

Měla jsem z toho skvělý pocit. Možná ještě víc než skvělý. Před rokem jsem pracovala v jednom velmi úspěšném baru v Čechách. Byl to typ podniku, který se bere hodně vážně, a kromě špičkového servisu mu jde i o sbírání ocenění. Jednou byl dokonce vyhlášen nejlepším barem v zemi. Chtěla jsem tam pracovat, protože jsem se chtěla učit. Nasbírat zkušenosti a posunout se dál. A ty zkušenosti jsem opravdu získala, jenže bohužel nejen ty dobré.

Chování kolegů i nejvyššího vedení mi přišlo naprosto tragické a nikde jinde jsem se s něčím podobným nesetkala. Práce byla psychicky i fyzicky velmi náročná, ale to jsem čekala. Co jsem však nečekala, bylo to, že vám vaši vlastní kolegové budou práci ještě ztěžovat a tlačit vás ke dnu, jak jen to půjde. Bylo hrozné tomu čelit a zároveň sledovat, jak trpí ostatní, někteří z nich mnohem víc než já. Měla jsem pocit, jako by v té tmavé stísněné díře bez oken vyplouvaly na povrch ty nejhorší lidské vlastnosti.

Když jsem dnes začala míchat svůj první koktejl v nádherné, kompletně prosklené restauraci a dívala se na loďky pohupující se na hladině Tichého oceánu, dojalo mě to. Myslela jsem na všechno, co jsem musela vydržet, abych mohla stát právě tady. Byla jsem vděčná, že je to za mnou. Tehdy jsem měla pocit, že tahle práce není pro mě, ale dnes jsem si uvědomila, že jsem jen byla ve špatný čas na špatném místě.