Den 9

28.1. Krize?

Bylo mi smutno a zase jsem se zamýšlela nad tím, co bude dál. V hlavě se mi zase honí pár bezduchých myšlenek, ale třeba se na konci tohoto výletu přeci jen k něčemu doberu. Tenhle rok je pro mě trochu specifický tím, že jsem si ho už kdysi dávno určila jako takový milník. Poslední cestování, poslední práce v gastru, poslední blbnutí. Bohužel jsem si tehdy myslela, že už budu mít některé věci vyřešené, ale nemám.

Šla jsem do práce. Dnes jsem se poprvé seznámila s majitelem naší restaurace Madame Social a jeho rodinou. Je to docela milý chlap se třemi dětmi a neuvěřitelně krásnou ženou. Okamžitě jsem začala dedukovat, jaký život asi musí mít žena, která i po třech dětech vypadá jako neskutečná kočka. Natočený vlasy, lehký makeup, sexy postava, bílé šaty, podpatky. Koukla jsem se na svůj odraz v displeji mezi lahvemi. Ucítila jsem záchvěv zklamání. Kdybych si aspoň mohla zajít ke kadeřníkovi.

Občas, když už jsem vyždímaná po náročném dnu v práci a vybírám bordel z myčky nebo tahám sudy po zavíračce, se sama na sebe naštvu. Naštvu se, že jsem si taky nenašla nějakého boháče a nebyla v pohodlíčku a jen se o sebe starala. Hezká jsem na to byla vždycky dost. Jenže mi to přináší svobodu. Život ve zlaté kleci by mě někdy štval úplně stejně. I když se nedokážu rozhodnout, co je horší.

V práci mi přišla zpráva, že je auto hotové. Nakonec jsem zaplatila jen 1200 dolarů. Za to jsem získala technickou (tady WOF) na další rok a pocit úlevy, že teď můžu autu aspoň do jisté míry věřit. Už se těším, až si udělám první výlet. Zatím jsem tady zavřená na svém pokoji, jen po večerech se chodím projít po okolí. Jsou tu krásné městské parky, ale já mám přece jen radši tu divokou přírodu. Navíc si myslím, že už mi pomalu začíná hrabat z toho, že tu nikoho nemám. S nikým moc nemluvím, pokud zrovna neřeším nějaké praktické věci, a začíná mi to dost chybět.

Taky jsem dneska napsala jednomu klučinovi, kterému jsem se líbila a který za mnou občas chodil ještě v Čechách. Napsala jsem jen, jak se má, a on odepsal, že na mě úplně zapomněl. To se mi zase potvrdilo, že mým cestováním se skvěle vytřídí lidi, kterým na mě opravdu záleží. Nemrzelo mě to, vlastně jsem byla ráda jak to vyšlo najevo, odepsala jsem, že to vůbec nevadí a taky na to hned zapomněla.