Den 20

8.2. Šumění moře

Byla jsem v práci totálně vyplá. Kdyby moje tělo mělo měřič energie jako auto ukazatel množství nafty, rafička by byla půl milimetru nad poslední čárkou u rezervy. Přesně tam, kde přemýšlíte, jestli už je to nula, nebo jestli na tu benzínku za rohem ještě dojedete. Směnu jsem vůbec nedávala a strašně jsem chtěla jít spát. Vyhýbala jsem se každému, abych s nikým nemusela mluvit, protože mluvení mě vyčerpávalo. Když jsem zdálky zahlédla blížícího se zákazníka u baru, zašla jsem za roh a nechala to vyřídit kolegyni. Zároveň mě moje kolegyně strašně vytáčely, ale snažila jsem se ze všech sil jim nedát nic najevo. Hrozně jsem chtěla vypadnout.

Další den úplně ten samý stav. Začala jsem přemýšlet, čím to je. Snažím se spát, i když je pravda, že spím hodně špatně. Ráno mě probudil řev nějakého opilého pitomce. Vykřikoval, jak nejvíc mu plíce dovolovaly, pořád to samé dokola. Něco o tom, jak nenávidí lidi, prostě byl úplně mimo. Bylo to k vzteku. Představovala jsem si v hlavě, jak bych strašně chtěla vzít nějaký dekl, prkno nebo něco podobného, plochého, ve tvaru čtverce, přišla bych k němu a přetáhla ho vší silou přes hlavu. Viděla jsem ten krásný moment, jak by v půlce slova najednou bylo ticho. Zůstala jsem jen u představy a pitomec za chvíli odpadl sám.

Asi si to nepřiznávám, ale je toho na mě moc. A energie není kde brát.

Potom, co jsem psala šéfovi o prasklé hadici, přišel do práce a začal se ptát, jestli jsem ji tedy opravila. Pak řekl, že se na to půjde podívat a že děkuje, že jsem mu to řekla. Za chvíli přišel zpátky a oznámil, že je to hotové.

Až další den jsem šla kolem a schválně jsem se šla podívat, co s hadicí provedl. Ležela v koutě v naprosto netknutém stavu, přesně tak, jak jsem ji tam naposledy nechala. V tu chvíli mi došlo, že absolutně nerozumím místní angličtině. Vlastně vůbec netuším, co mi říkal. Možná si myslel, že jsem ji opravila sama. Možná objednal novou. Nemám tušení. Od té chvíle mě začalo čím dál víc rozčilovat, když na mě zákazníci mluvili a já jim vůbec nerozuměla. Skoro se mi chtělo na ně zakřičet, ať mluví normálně. Anglicky.

Dneska jsem si po práci zajela do obchoďáku a koupila si dvě kuřecí stehýnka a salát coleslaw. Vnitřní klid a pohoda jsou u mě úzce spojené s jídlem. Dokud nezačnu líp jíst, budu jako saň.

Taky jsem vyjela za město, abych si dopřála trochu víc vzduchu. Ve městě jsem se cítila nějak stísněně. Zaparkovala jsem s výhledem na břeh. Po chvíli mě ale i zvuk bijících vln začal vytáčet.

Vylezl soused z vedlejšího karavanu. Zrovna jsem si česala vlasy a už jsem byla v pyžamu. Přišel až k mému otevřenému kufru a snažil se se mnou povídat. Nerozuměla jsem mu skoro nic. Pak přišlo pozvání do jeho karavanu. Hlavním tahákem byla teplá voda a Jim Beam. Jak málo stačí pro holku z kufru, pomyslela jsem si. S poděkováním jsem odmítla.