Den 23

11.2. Bouřka

Hlasitě hřmí. Zvedá se vítr a klidná hladina jezera Rotorua se začíná čeřit. V dálce pozoruji blesky a přicházející tmu. Otevřela jsem notebook a sedla si do kufru auta.

Poslední volné místo v kempu mi zabral borec, co přijel po mně. Vylezla jsem z auta a šla se podívat, jaká je voda. Nikdo se nekoupal. Kemp byl maličkatý a vlastně se mi stejně nelíbil. Problém byl, že další kemp je minimálně hodinu daleko a já jsem už z celého dne unavená, i když je teprve půl páté. Najednou na mě někdo zavolal. Otočím se. „Ahoj, já jsem ti asi zabral místo, promiň, ale našel jsem ti ještě jedno. Můžeš tam zajet.“

Takže zůstávám a asi půjdu rovnou spát.

Protože mám dnes i zítra volno, rozhodla jsem se tentokrát prozkoumat vulkanickou oblast kolem města Rotorua. Hlavním cílem bylo vyhnout se turistickým střediskům a přesto aspoň něco vidět. Úkol to nebyl vůbec jednoduchý. Ze čtyř zastávek byla jen jedna bez platební brány. Nejde o to, že bych nechtěla nic platit, jde o to, že jsou to přírodní úkazy a jako takové je chci najít v přírodě, neorganizované. Pokud před ně postaví středisko, obrovské parkoviště a nedostanu se tam jinak než s průvodcem a kupou turistů za prdelí, odmítám to absolvovat.

Našla jsem dvě bahenní jezírka, ze kterých probublávaly sopečné plyny. U jednoho jsem si sedla a zaposlouchala se do bublání. Víc dneska neuvidím, takže si to musím užít. Fumaroly, solfatary, mofety. Opakuji si v hlavě pojmy z geologie. Napadlo mě, že kdybych někdy šla učit, jestli bych vůbec dokázala dát dohromady fotky z míst, kde jsem pozorovala různé geologické jevy, a ukazovat je dětem ve škole. Někdy mě fakt štve, že nejsem organizovanější.

Déšť nepřišel. Vítr ustal a mraky se rozehnaly. Jen vlny zůstaly.

Otevřela jsem si chlazenou kombuchu. Ano, i po horkém dni mám v autě něco studeného. Ráno jsem se totiž stavila do práce a nabrala si pytel ledu. Ten jsem v autě omotala velkou dekou a přidala k němu dnešní nákup. Provizorní lednice. Jsem zvědavá, jak dlouho vydrží. V autě je totiž po poledni asi padesát stupňů.

Včera po práci jsme si s mýma belgickýma kolegyněma daly víno a ony mě přemlouvaly, abych s nima šla ještě někam dál. Nakonec jsem souhlasila, i když se mi ani trochu nechtělo. Skončili jsme u někoho doma. Byla tam i naše manažerka a náš nový kolega. Hostitelem byl Srí Lančan. Sama jsem na Srí Lance byla dvakrát a přístup místních se mi ani trochu nelíbil. Tenhle národ mi prostě není vůbec sympatický. Když jsem tam vešla, vůbec jsem se necítila dobře. Chtěla jsem se ve dveřích otočit a odejít. Chvilku jsem to ale vydržela. Dala jsem si pivo a kolující talíř s občerstvením v podobě tří nalajnovaných čar jsem si nechala ujít.

Ne že bych byla zásadně proti. Ale dneska jsem na to byla prostě moc líná. A taky jsem na sebe poslední dobou mnohem přísnější a opatrnější.

Popovídala jsem si se Srí Lančanem o tom, proč odešel a žije na Zélandu. Žil v Colombu a nebyl na tom špatně. Pak dostal nabídku sem, tak to zkusil. Dnes je tu přes deset let. Samozřejmě se má líp. Ale že by byl vyloženě šťastný, to se říct nedá.

Taky zjišťuji, že se mi mnohem líp píše s hezkým výhledem.