Den 24-26

12. 2. Noční můry

Zase jsme byli spolu. Zase jsem cítila tu úzkost a bezmoc a zase se objevila ona. Sledovala jsem, jak jede za ní, a nemohla jsem nic dělat. Tma. Přetočila jsem se na druhý bok a neotevřela oči. Ocitla jsem se na verandě a hrála si s kočkou. Za dveřmi někdo mluvil. Chtějí mě chytit a zavřít. Rozběhnu se dřív, než se dveře otevřou. Mám náskok. Utíkám tak rychle, jak jen dokážu. Míjím zvláštní keramické domy. Kočka běží za mnou. Odháním ji, ale nejde to. Přijíždí auto. Snažím se ji chytit, ale nemůžu, a pak zmizí pod koly.

Otevřu oči. V autě je tma. „Do háje,“ povzdechnu si. Půl druhé. Nesnáším ten zvláštní pocit po probuzení z noční můry. O to horší je, když se vzbudím v autě někde u řeky, kolem jen lesy a já úplně sama. Poslouchám ťukání, co se ozývá pootevřeným okýnkem a snažím se co nejrychleji zapomenout a znovu usnout.

Po dvou dnech volna se necítím o nic odpočatější, spíš naopak. Jsem ještě přešlejší a vlastně se těším do práce, protože mě aspoň zaměstná hlavu.

Lednička vydržela přesně den a půl.

14. 2.

V naší pěkné restauraci se to na Valentýna nezastaví. Máme plno, rezervací je spousta a valentýnské koktejly se staly trhákem večera. Objednávky létají jedna za druhou. Lea čepuje pivo a rozlévá víno, já s další Francouzkou mícháme. Jde nám to překvapivě dobře. Rozdělily jsme si úkoly: já odměřuju ingredience do shakeru a podávám sklo, ona shakuje a dodělává garnish. Jsme sehrané, rychlé a kolem nás se nehromadí nepořádek. Přesně takhle to mám ráda. Byznys se točí a my jedeme v tempu.

Dnes končí dva číšníci, je to jejich poslední směna. Když skončili, sedli si na drink. Postupně se k nim přidávali další kolegové, jak končili svoje směny. Každý, kdo se odhlásil ze směny a přišel ke stolu, byl přivítán nadšeným potleskem. Oslaven, za to, že to dnes zvládl. Těšila jsem se na svůj aplaus, ale zavírala jsem, takže jsem přišla až úplně poslední. Dočkala jsem se.

Vypili jsme piva a šli tancovat. V klubu hráli písničky z mých let, jednu pecku za druhou. Dávali jsme do toho všechno, řádili jsme jako šílení. Na Cotton Eye Joe jsme předváděli country tanec, který jsme kdysi dělali v tanečních. Když hrálo Low od Flo Ridy, šly všechny holky na „low low low low“ pomalu k zemi. V tu chvíli jsem zjistila, že asi stárnu, protože ohnout kolena byla jedna věc, ale dostat se zpátky nahoru druhá. A když se rozezněla Titanium od Davida Guetty, zpívali jsme jako diví. U refrénu „You shoot me down, but I won't fall, I am titanium!“ jsem se rozhlédla po svých kolegyních a na všech bylo vidět, že každé slovo prožívá. Z očí jim křičelo, že to, co zpívají, jim jde z duše. Každá si prošla něčím těžkým, něco je zocelilo a dnes už je jen tak něco nepoloží. Viděla jsem tu sílu, co z nich sálá. Zpívaly jsme to jako hymnu přežití těžkých časů.

Když jsem si pak lehla úplně zlámaná po náročné směně i celém blbnutí, cítila jsem se nabitá energií, kterou jsem potřebovala. A hlavně nás to zase o něco víc spojilo.