Den 31

19.2. Střepy

Nakonec jsem včera žádné volno neměla a na čtvrtou jsem naklusala zpátky do práce. Dneska jsem si chtěla trochu orazit, ale nic náročného, a tak jsem se vydala na papoušky. Bylo to jen hodinu z Napieru, takže kousíček.

„Překonáš hodně překážek.“ Stálo na lístečku z koláčku štěstí, který jsem si otevřela předtím, než jsem vyjela. V práci nám zbyly z jedné akce, a tak jsem si jich hrst nabrala a rozhodla se otevřít jeden každé ráno.

Prošla jsem si dva kraťoučké traily a papoušky nenašla, ale zato jsem viděla různé jiné druhy. Něco jsem si nafotila a rozhodla se, že se pojedu někam koupat. Po cestě bylo pěkné jezero, tak jsem u něj zastavila. Zjistila jsem, že jezero a jeho okolí slouží jako odchovna malých kiwíků. Tyhle zvláštní zvířátka totiž v přírodě podléhají útokům predátorů. A kdo by se jim divil, neumějí létat ani plavat ani lézt po stromech. Vlastně se divím, že přežili tak dlouho. Kolem jezera a přilehlé buše byl obehnán dlouhý a vysoký plot. Uvnitř byli vyhlazeni všichni predátoři, kteří by mohli škodit malým kuřátkám, a pak se tu pravidelně každý rok vypustí několik desítek mláďat, která tu dorostou potřebné velikosti a vypustí se volně do přírody. Žádného jsem nenašla, ale myslím, že to jsou noční živočichové.

Chtěla jsem se někde vykoupat, a tak jsem zastavila u dalšího jezera po cestě. Zkontrolovala jsem na webu kvalitu a zjistila, že se zase nevykoupu. No nic, tak moře. Už jsem byla trochu naštvaná, protože jsem se těšila na nějaké krásné čisté jezero, ale nic jsem v téhle oblasti nenašla. Dojela jsem až na pobřeží a snažila se najít nějakou pláž, kde bych se mohla vykoupat. Byly docela vlny a nepotkala jsem nikoho, kdo by se koupal. Fakt už mě to vytáčelo. Copak dneska nic nenajdu. Jsem spocená a dneska jsem bez sprchy.

Dojela jsem až zpátky do Napieru a zastavila u záchodů. Došla jsem k vodě a strčila do ní jen nohy. Nevím, proč oceán v téhle oblasti není průzračně čistý jako jinde. Po chvíli jsem se rozhodla, že na to kašlu, sundala jsem triko a kalhoty a jen ve spodním prádle jsem do vody rychle vlezla, i když jen na kraji, protože se těch vln fakt bojím. Lidi byli snad dost daleko, aby neviděli, že se tam koupu skoro nahá. Ale nechtělo se mi ještě vracet převlékat. Hodila jsem na sebe zpátky triko a šla jsem do auta.

Vycouvala jsem z parkoviště, když v tom rána a auto se prudce zastavilo. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a viděla, jak se mi zadní okno sype do kufru. Bylo kompletně pryč. Vylezla jsem a zjistila, že jsem nacouvala do stromu. Do hajzlu. Zanadávala jsem si. Tohle je u mě normální: jakmile se u mě zkombinuje únava a nasrání, něco zničím. Sedla jsem zpátky do auta a vyjela do kempu.

Přemýšlela jsem, že jestli mě tam na té pláži někdo viděl, musel si myslet, že jsem snad ožralá. Nejdřív se tam koupu skoro nahá a pak nacouvám do stromu. Na chvilku jsem se musela zasmát, co jsem to za ostudu. Ale asi jen na vteřinu, protože to byl pěknej průser.

Zaparkovala jsem v kempu a šla kontrolovat škody. Pán vedle mě poznamenal: „Těžkej den?“ „Jo,“ odpovídám. Jenže netrvalo ani pár minut a najednou kolem mého auta pobíhali tři lidi. Vůbec nevím, odkud se zjevili, ale jeden donesl rukavice, další smetáček a lopatku, taky fólii a pásku. Střepy z kufru mi zametli, zbytky skla vylámali a díru zadělali fólií a páskou. Bylo to hotové raz dva a já neřekla půl slova, ani jsem to nestihla. Jen jsem nevěřícně zírala a sbírala střepy ze země.

Začalo mi docházet, že bez jejich pomoci bych byla pěkně v háji. Vybírala bych střípečky jeden po druhém ručně a díru bych neměla čím zadělat. Nahrnuly se mi slzy do očí dojetím z toho, jak pohotoví a nápomocní tihle lidi byli. Děkovala jsem jim. Když bylo všechno hotové, jedna paní mi ještě zavolala na pojišťovnu a všechno vysvětlila. Pojišťovna mě poslala druhý den do servisu, kde už bylo vše domluvené.

Měla jsem fakt kliku, tak hladký průběh jsem si nemohla přát ani v nejbláznivějším snu. Nevěděla jsem, jak se jim mám odvděčit. Překvapivě byli místní, ale žijí ve svých dodávkách a pendlují z místa na místo jako já. Poslechla jsem si jejich příběhy, i když mám pořád problémy rozumět.

A papírky z koláčků štěstí rovnou vyhazuju, ani se na ně nepodívám.