Den 59

26.3. 

Leje jako z konve. Zaparkovala jsem v kempu, ale jsou teprve tři hodiny odpoledne a na dnešek už nemám žádný plán. A tak jsem otevřela notebook a s pohledem na stékající kapky po okně a za příjemného, uspávajícího zvuku vody dopadající na kapotu zapíšu pár řádků, než mě to ukolébá ke spánku.

Dneska jsem měla mít rande. Dokonce jsem se na něj celé ráno poctivě připravovala, ale už od včerejška se mi do toho vlastně moc nechtělo. Musím teď šetřit každý cent, protože výdajů je spousta a peněz zase tolik ne. Jenže když chci šetřit, znamená to bohužel, že musím zůstat sedět na zadku, protože ač se to nezdá, jakýkoliv plán znamená výdaje. A to platí i pro rande.

Musela jsem zajít do prádelny vyprat si věci, a to už bylo deset dolarů pryč. Další sprcha. Teplá, protože ve studené prostě neuděláte full service. Ta byla dneska zavřená, takže jsem sice ušetřila, ale musela jsem některé kroky přeskočit. Potom jsem jela do obchoďáku doplnit zásoby a pro lístek na slevu na benzín. No a při tankování, když jsem koukala na cenu, která se od předevčíra znovu zvedla, jsem to jednoduše vzdala. Nikam nejedu. Napsala jsem mu, že to necháme na jindy. On musel stejně nečekaně do práce, takže to vlastně vyšlo docela dobře.

Včera jsem ale došla k závěru, že musím požádat šéfa o zvýšení platu. Za dva týdny se chystám na výlet na jižní ostrov a benzín je čím dál dražší. A taky roste míra stresu, kterou v práci zažívám.

Přibyli mi noví kolegové na plac. Stojí za nic. A už mě stihli pěkně vytočit. Víc než Lea na začátku. Ani se se mnou nehádají. Já je sjedu a oni se jen vymlouvají na nesmysly. Jsou pomalí a nemají to základní vnímání toho, co se kde musí udělat. Člověk jim musí říkat úplně všechno. Jinak se tam jen tak procházejí, i když je práce hromada.

Já jsem své nervy ztratila někde mezi rokem 2022 a 2023, takže už se nedokážu moc ovládat. V pondělí mě vytočili tak, že jsem na ně jen nakládala za úplně všechno, co udělali špatně. Ráno jsem to pak šla probrat s manažerkou. Ptala jsem se na jejich zácvik, protože tvrdili, že jim nikdo nic nevysvětlil. Manažerka mi ale řekla, že na to, aby si po třech týdnech všímali, co se kolem děje a jak se co dělá, měli času dost. A když jsem přiznala, že jsem byla ostrá, řekla, že je to naprosto v pořádku.

Další den jsem přišla do práce a jeden z vedoucích směny mi předával bar s tím, že je všechno perfektně uklizené a připravené. Už jsem ho párkrát sjela, že mi tam nechává bordel. Šla jsem si chystat věci na večer a v lednici jsem našla mléko kompletně obalené práškovým kakaem.

Povzdechla jsem si, sešla jsem do sklepa pro led a když jsem chtěla nabrat led z ledovače, zastavila jsem se při pohledu na lopatku. Kakao bylo úplně všude a protože byla lopatka mokrá, změnilo se to už spíš v čokoládu. Začínalo to ve mně vřít. Jak se to jako mohlo stát? A hlavně jak se to dostalo až do sklepa?

Zachovala jsem chladnou hlavu a šla hledat nějakou nádobku, kterou naberu led. Lopatku jsem hodila do myčky. V tiskárně mezitím došel papír, a když jsem otevřela skříňku, naskytl se mi pohled na kompletně zasypanou poličku. Kakao bylo všude. Nasypané do džezv, dokonce i na roličkách papíru do tiskárny. Tohle si někteří představují jako perfektně čistý bar.

Nic jsem neřekla, jen jsem to uklidila a rychle na to zapomněla. A přesně proto potřebuju dostat přidáno.