Den 62

29.3.

Ležím a dívám se do tmy. Připadám si, jako bych byla zavřená v krabici vystlané matrací, nebo je to jako ležet v posteli s nebesy. Vidím jen obrysy závěsů na oknech, hromádku oblečení v rohu a vlastní ruce a nohy. Zastesklo se mi po Jamesovi. Z ničeho nic mi tahle myšlenka prolétla hlavou.

Naposledy jsem jeho tvář viděla na nádraží v Grover Beach. Nastupovala jsem do vlaku a ještě jsem se ohlédla, ale on už nešel za mnou. Zůstal stát v hale, naposledy se usmál a zamával. V tom okamžiku mě to zasáhlo. Už si nedáme poslední pusu ani objetí, protože to naše poslední už proběhlo. Oči se mi zaplnily slzami a já se rychle otočila zpět ke dveřím, už jsem se neohlédla. Nastoupila jsem, sedla si, odvrátila hlavu od uličky a nechala slzy stékat po tváři. Věděla jsem, že jsem ho viděla naposledy. Ruce se mi po chvíli přestaly třást a bodavá bolest na hrudi pomalu ustupovala. Vzpamatovávala jsem se z momentu, kterého jsem se děsila poslední týdny. Až nakonec všechno otupělo.

Z vlaku jsem přesedla na autobus, z autobusu na letadlo, pak na další letadlo, potom znovu autobus, vlak a já netušila, kdo jsem ani kde mi hlava stojí. Byla jsem nikdo a nic uprostřed ničeho. Nepatřila jsem do žádného světa. Jen jsem se nechala unášet dál a dál. Daň za všechno hezké, co jsem kdy prožila. Ten pocit, že nic z toho už nebude nikdy znovu.

Na Kalifornii vzpomínám jako na nejkrásnější období svého života. A velký podíl na tom měl i James. Část mě si přála, aby si mě vzal. Když jsem jela do Vegas, nenápadně jsem ho pobízela, ať jede se mnou, protože jsem měla v hlavě šílený plán. Kdybychom se tam společně opili, možná bysme to fakt udělali a vzali se. Splnila bych si tím zásadu, kterou jsem si dala ještě jako malá: že moje svatba bude buď v kostele, nebo ve Vegas. Nic mezi.

A přesto teď ležím sama v autě. Je to zvláštní pocit. Jako bych byla tulák, který bloudí světem, občas se k někomu přimotá, ukáže mu kousek jiného života a pak zase pokračuje dál. Někdy mám pocit, že žiju život jiných lidí, ale ne svůj vlastní. Možná je to ale právě naopak. Možná žiju přesně ten svůj život, naplno, a proto jdu dál a oni zůstávají tam, kde jsem je našla.