Den 70

Velikonoce 
Velikonoční pondělí tentokrát oslavím jinak než čekáním, jestli ještě někdo v dnešní době zazvoní u našich dveří. Ráno jsem měla schůzku se šéfem. Chtěla jsem si vyjasnit situaci, protože nám začal ubírat hodiny a to si já nemůžu dovolit. Benzín vystřelil, ceny letenek také a nečekané výdaje se hrnou ze všech stran. Zrovna před pár dny jsem zjistila, že dlužím na daních v USA. A ne zrovna málo. Bohužel bych se tam ještě někdy v budoucnu ráda vrátila, takže musím všechno doplatit.
Ranní schůzka dopadla velmi nejistě. Kromě toho, že jsem rozuměla stále jen zhruba sedmdesáti procentům, což je při takhle důležité schůzce opravdu hrozně nepříjemné, jsem se dozvěděla, že vlastně můžeme být rádi, že máme vůbec práci, protože je po sezóně. To je sice moc hezké, ale já nejsem student na svém gap year, kterému rodiče pošlou peníze. Pro mě je to práce jako každá jiná a za to, že se tam nadřu, očekávám odpovídající ohodnocení. Snažila jsem se tedy alespoň o to, aby mi zachovali hodiny, které mám. Uvidíme, jak to bude dál pokračovat.
Teď už se vydávám na svůj plánovaný výlet. Abych ze Zélandu taky něco viděla, vzala jsem si týden volna s tím, že se podívám na Jižní ostrov. Když jsem si ale kupovala lístky na trajekt a zařizovala si volno, ještě jsem netušila, že benzín bude o celý dolar dražší. Takže cestu nakonec zkrátím.
Začínám jízdou k sopce Taranaki. Má pršet, ale pořád tak nějak doufám, že se tam najde skulinka. Po cestě jsem si všimla týpka, který stopoval, a protože jsem měla před sebou ještě kus cesty a možná na mě zapůsobil i fakt, že jsem se teď začala dívat na Asia Express, napadlo mě zastavit. Než jsem stihla pořádně promyslet pro a proti, týpek už seděl vedle mě.
Nakonec jsme se docela rozpovídali. Zajímalo mě, jak se mu líbí život tady, jaké mají místní problémy a jestli je vlastně šťastný. Dozvěděla jsem se, že nikde není svět růžový, ani tady ne. Docela mě překvapilo, že řeší prakticky to samé co my u nás. Extrémně drahé bydlení, nesmyslné zákony, strach z toho, co se bude dál ve světě dít, problémy s gangy a drogami. Mám ze Zélandu za tu kratičkou dobu, co tu žiju, pocit, že je to jen trochu vzdálenější část Evropy.
Slyšet problémy lidí žijících jinde je pro mě vlastně osvobozující od určitých nervů, které v Čechách někdy mívám, když omylem někde vyslechnu zprávy. Nějak mě uklidňuje vědomí, že v tom nejsme sami. U nás je stejně nejlépe. My Češi jsme takový domácí peciválové a to je na nás vlastně docela hezký. Jen je mi líto, že se tak podceňujeme. Domov je prostě domov a navždy jím zůstane. Jenom si ho musíme dál chránit.