Příběh Jookanu - Škola Bojovníků - Kapitola 2, Setkání

Příběh Jookanu - Škola Bojovníků - Kapitola 2, Setkání

Anotace: druhá kapitola, o patnáct let později...

Sbírky: Příběh Jookanu - Škola Bojovníků

Od chvíle, kdy Nick Roberts umřel, začala válka, Yokimota se stal ředitelem Školy Bojovníků a Caplan odcestoval s malým chlapcem na východ země, aby jej předal paní Falconové, ředitelce sirotčince v Shaik´nu, uplynulo již patnáct let. Nic se tady nezměnilo. O tom co se děje na hranicích s Durmonem se tady nikdo nestaral. Lidé věděli, že jejich naděje je na západ odtud. Nemělo absolutně žádný smysl si s tím tady lámat hlavu. Každý sice věděl o válce, ale nikdo tady s ní neměl co do činění.
Zkrátka byste tady nenašli žádné vojáky, vědce, agenty nebo rytíře Řádu. Tady se starali pouze o to, aby jejich obránci měli co jíst a co pít. Muži pracovali v továrnách, které ať vyráběly cokoli, byly to jediné, co armádu zajímalo. A ženy se staraly o ostatní věci. Vychovávaly děti, uklízely v obrovských továrních halách a udržovaly města v čistotě. Pokud zrovna nepracovali, tito lidé se nezabývali ničím jiným než vlastními problémy.
Ženy zpravidla trávily volný čas s dětmi venku v parcích nebo s kamarádkami u ká-vy či vína probíraly typicky ženské záležitosti. Muži nedělali vlastně nic jiného, než že chodili do hostinců se podívat na fotbal nebo jen tak posedět u dobrého pití. Místní fotbalový tým a jeho zápasy byly vždy velkou společenskou událostí, které se účastni-la většina místních, včetně žen a dětí.
Zrovna dnes se odehrál nejočekávanější zápas proti rivalům z hlavního města. A přesto, že domácí dostali pořádnou nakládačku, si nikdo na nic nestěžoval. Pokaždé když přijede některý z týmů ze západní části země, jde více o radost z toho, že Arnulin stále stojí pevně a jejich muži v armádě stále brání jejich zemi, než o výsledek samotného zápasu.
Lidé se hromadně přemisťovali ze stadionu do nejbližších restaurací a hospod, až na partu mladých chlapců, kteří se usadili v nejvyšší řadě sedadel na hlavní tribuně. Byli to mladí fotbalisté, mladíci místního klubu.
„Tak,“ začal jeden z nich. Pohledný vysoký chlapec s černými vlasy. „stejně jako před rokem jsme se ani letos nemýlili. Tentokrát to bylo jenom o fous.“ dodal a začal se smát.
Další z chlapců se na něj zamračil. Byl menší postavy s blonďatými vlasy.
„No já nevím, co je na tom směšného.“
Do hovoru se zapojil i ten, co seděl uprostřed. Vypadal jako vůdce jejich party už od pohledu. Měl pobavený výraz, a když začal mluvit, zvedl se ze sedadla a byl tak o metr výše než ostatní. Stejně jako ostatní byl i tento kluk velice pohledný. Celkem vysoký, i když ani zdaleka ne nejvyšší. Tmavovlasý s ostrými rysy obličeje. Krk měl menší, než bylo normální, to se ale ztratilo ve velikosti hlavy a délce vlasů, které krk téměř celý zakrývaly.
Celkově to vypadalo, že tato skupinka kluků o dívčí zájem nouzi nemá.
„Není to nic nového, že naši s Arnulinem vždycky prohrají. To nechápete, o co při tom zápasu hlavně jde?“
Všichni přikývli.
„Ano, Nicku. My to víme. To ovšem neznamená, že by naši nemohli aspoň jednou zahrát trochu lepší výsledek. Prohrát třeba jenom o jeden gól.“ poznamenal blondýn. Ostatní s ním souhlasili a začali souhlasně mumlat.
Mladík jménem Nick zřejmě usoudil, že nemá cenu se o tom dohadovat a jen uznale kývl.
„Za pár let nám to všem můžeš ukázat, no ne?“ a blonďák zmlkl. „No nic, co je dneska v plánu? Mám vycházky do půlnoci, takže se nechci pořád jen dívat na vaše obličeje.“ tentokrát se začal smát Nick sám. I když nebylo moc čemu.
Nick byl totiž ze sirotčince, nikdy mu ani přesně neřekli, co se stalo s jeho rodiči. Ani ho to nijak nezajímalo. Kdyby o něj stáli, měli spoustu času ho tady aspoň navštívit. Žil tady už od narození, patnáct let a půl roku k tomu. Kdepak, Nick se už smířil s tím, že žádné rodiče nemá.
„Dneska je mejdan, který pořádá město na náměstí. Co kdybychom se tam zašli po-dívat?“ navrhl onen vysoký černovlasý kluk, jmenoval se Tom Brown. Byl to Nickův nejbližší přítel. Žili oba v sirotčinci skoro celý život, spali v jednom pokoji. Dalo by se říct, že pro sebe byli oba bratry.
„Jo, slyšel jsem, že tam budou nějaké skupiny ze západu. Záruka kvality.“ přidal se Sean. Jejich spoluhráč z týmu, který byl asi nejvíce flegmatický a nikdy nic nebral úplně vážně, obzvlášť co se týkalo zákazů a pravidel.“
„Tak plán máme.“ prohlásil Nick a popadl vlajku klubu, kterou tady rozvinul na zá-pase. „Jdeme?“ dodal. Až na Seana a Toma ale nešel nikdo. Ostatní si šli zatrénovat na hřiště s tím, že později možná dorazí.
„Tak vám nevím,“ prohlásil Sean, když procházeli hlavní bránou ze stadionu. „z toho trénování jim jednoho krásného dne upadnou nohy.“
Nick se uchechtl a zavrtěl hlavou.
„Někdo musí být zodpovědný. Co by tak řekl trenér, kdyby byli všichni jako my.“ ni-kdo z nich totiž nevěnoval tréninku nijak velkou pozornost. Sean a Nick byli velice často viděni na všelijakých akcích. Ve volném čase se totiž mnohem raději věnují opačnému pohlaví než fotbalu.
„No, jak jsme viděli, žádná velká změna by to asi nebyla.“ podotkl Tom. Následoval výbuch smíchu, který je provázel až na náměstí.

Zdálo se, že akce se pomalu rozjíždí. První kapela si chystala nástroje a lidé seděli poblíž výčepů. Většina z nich si dala i něco k jídlu. Blížil se čas večeře. Nickovi došlo, že má vlastně taky hlad.
„Dáme si něco k jídlu, než se do toho pustíme?“
Shodli se na tom, že popíjet s prázdným žaludkem není zrovna nejlepší, a tak šli pro něco k jídlu. Měli tady víceméně všechno. Polévky, omáčky, guláše, saláty a spoustu smažených jídel. Shodli se na tom, že nejlepší bude, když si koupí celý hrnec guláše a chléb. Tom zašel pro pití.
„Tak co myslíte?“ Sean se už rozhlížel po nejbližších děvčatech a uznale hvízdl. „Není to vůbec zlé. Hele, támhleta bruneta, vidíte ji? Páni.“
Nick se zachechtal a podíval se směrem co Sean. Pravda, nevypadala vůbec zle a Nick začal odpočítávat čas, než Sean vstane a pozve dívku ke stolu. Moc dlouho to netrvalo.
„Už zase?“ podivil se Tom, který už měl prázdný talíř. „To nám to začíná, vždyť se ještě ani nezačalo stmívat.“ ohlédl se za Seanem a zase se otočil k Nickovi. „Zdá se mi to, nebo jich k nám vážně vede víc?“
Nick pomalu přikývl a pomalu sledoval, jak se Sean vrací hned s pěticí dívek. Jedna z věcí, kterou na něm Nick obdivoval. Sice sám neměl s konverzací s dívkami žádné problémy, ale nikdy nedokázal jen tak za nějakou přijít a mluvit s ní. Bez jakéhokoli signálu, že je chuť bavit se oboustranná. Sean prostě vstal, šel za první dívkou, která ho zaujala, a přivedl ji ke stolu. Neuvěřitelné, pomyslel si. Ještě tu nejsme ani deset minut. Sean svoje splnil, a teď to bylo na něm.
„Tome, mám dojem, že potřebujeme ještě nějaké sklenice.“ řekl a vstal. Dělali to tak pokaždé. Tom se chtěl zvednout a jít s ním. Sean ho ale zarazil. „Já půjdu s Nickem, Tome. Ty se zatím seznam tady s holkama. Dámy, hned jsme zpátky.“ dodal k dívkám a s tváří kluka, který dostal ten nejlepší dárek k vánocům, se k němu přidal.
„Tak co říkáš? Líbí se ti některá? Mě osobně se líbí všechny, ale podělím se.“ dodal s úsměvem.
Nick se usmál, ale neodpověděl. Ani si je nestihl prohlédnout. Postavili se do fronty k výčepu a čekali.
„Co vezmeme?“ zeptal se Nick. Sean navrhnul jahodové koktejly a další tři piva. Ty jejich vzali za své u večeře. A Tom nejspíš dopije, než se vrátí. „Tak jo, vezmeme nějaké pokouřeníčko?“ trenér by je asi zabil, ale jednou za čas.
A tak se asi za deset minut vrátili s plným tácem pití a tabáku.
„Snad máme na půl hodiny dost.“ podotkl Sean a posadil se k jedné z dívek. Všiml si, že to byla asi ona bruneta, o které mluvil, než se za dívkami vydal.
„Tak slečny, představím vás. To jsou Abby,“ půvabná černovláska, menší postavy ale strašně roztomilým výrazem. „Scarlett,“ velice vyvinutá špinavá blondýnka, vysoká asi jako on a dívala se na něj s podivně přitažlivým výrazem. „Christina a Sarah,“ pravděpodobně dvojčata. Obě byly blondýnky s postavou modelek. „a tady Michelle.“ to byla ona Seanova brunetka. Usmívala se na něj a prohlížela si jej, jako by jí někoho připomínal. „S Tomem jste se už seznámily. Tak tady to je kapitán našeho fotbalového týmu, Nick Roberts.“
Nevěděl proč, ale zdálo se, že Michelle sebou překvapením trhla a málem spadla z lavičky, jakmile slyšela jeho jméno.
„Děje se něco?“ zeptal se jí, když se narovnala. Stále si ho prohlížela takovým zvědavým výrazem.
Michelle jenom zavrtěla hlavou.
„Ale ne. Jsem v pohodě. Půjdeme k pódiu?“
Zrovna začala hrát první skupina, a tak se společně vydali na ně podívat. Nehráli vůbec špatně, nejspíš to byla rocková kapela a brzy se u pódia shromáždilo celkem dost lidí. Jejich parta stála přímo pod pódiem. Měl ale pocit, že Michelle víc pozorovala je-ho, než kytaristy nad nimi. Párkrát její pohled zachytil, ona se pokaždé hned otočila a sledovala zpěváka.
Pomalu se začalo stmívat. Náměstí se postupně naplnilo dalšími lidmi. Většinou mladými jako byli oni. Jakmile skupina dohrála, šli si zpátky sednout. Holky se nabídly, že tentokrát zajdou pro pití ony. Měli tedy možnost si promluvit o dalším plá-nu.
„Vypadá to dobře. Myslím, že můžeme přitvrdit.“ prohlásil Nick a mrkl na Toma. Při-kývl a z batohu vytáhl láhev dračího likéru, toho nejlepšího pití, co je dostupné před osmnácti lety.
„No, pánové.“ uchechtl se Sean. „Nepřestáváte mě překvapovat. Ale Nicku…“ podíval se na něj kulišácky. „zdá se, že Michelle je už zadaná.“
„Jak to myslíš?“ nechápal.
„To sis vážně nevšiml, jak po tobě v jednom kuse kouká?“ divil se Sean a podíval se směrem k výčepu, kde stály děvčata. „Dokonce i teď.“
Nick měl sto chutí se otočit a zjistit jestli je to pravda, nicméně to neudělal a jen po-krčil rameny.
„Ale jo všiml, ale nedívá se po mně jako by mě chtěla, ale spíš jako bych byl nějaké exotické zvíře. Jak si řekl moje jméno div, že nespadla na zem.“
Chvíli se nad tím zamysleli a s prvním vysvětlením přišel Sean.
„No, kapitán fotbalového týmu a nejlepší hráč soutěže. To s holkama udělá leccos.“
Nick ale nemyslel, že by to bylo kvůli tomu. Výraz Michelle byl jiný. Scarlett se po něm dívala jako po fotbalistovi. Ona se na něj dívala jinak. Už se o tom nechtěl bavit. Koneckonců, nebylo to důležitě.
„No, nechme to být. Seane, ty zpracuj Michelle. Já se pokusím o Scarr a ty Tome?“ Tom ho vůbec neposlouchal. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Nick po něm hodil krabičku od cigaret a zopakoval svůj dotaz.
„No,“ Tom se chvíli zamyslel. „ dvojčata jsou celkem fajn.“
Sean uznale hvízdl.
Dívky se brzy vrátili se stejným nákladem jako předtím oni. Akorát je chtěly nejspíš řádně opít. Každá z nich totiž nesla svůj plný tác.
Postupem času nabral večer nevázanějšího rázu. Jakmile otevřeli láhev likéru a k tomu popíjeli koktejly a piva, bylo jasné, že cesta do postele bude ještě zajímavá. Zhruba dvě hodiny po nich dorazili i další kluci z týmu. Mike, Eugene a Peter. Každý z nich si vedl svou přítelkyni a donesli i další láhve dračího likéru. Po nezbytném představování s jejich společnicemi se zábava rozjela do nečekaných směrů. Ani se nenadál a Scarlett seděla vedle něj. Tom seděl mezi dvojčaty a Sean se dal do řeči s Abby. Michelle někam odešla s tím, že se za chvíli vrátí se sestrou. Nickovi se zdálo, že to trvá celou věčnost, ale opravdu se vrátila. A nešla sama.
Sestra Michelle byla ještě krásnější než ona sama. Hodnou chvíli z ní nemohl spustit oči, dokud si nevzpomněl, že vedle něj sedí Scarlett a mluví na něj.
„Tak jsme tady.“ ohlásila se Michelle a objala sestru. „Tady je moje sestra Kate. Se-znamte se sami. Já už začínám být celkem opilá.“
Kate byla vyšší než sestra, přes její půvabný obličej ji spadaly učesané dlouhé hnědé vlasy. Na sobě měla bílé tričko s krátkými rukávy, černou sukni a stylové červe-nočerné tenisky. Styl oblečení opravdu festivalový. Neskutečně ji to slušelo.
Postupně se s nově příchozí všichni seznámili, zatímco se usadila přímo naproti ně-mu. U stolu už bylo plně obsazeno, jedinou další možností by bylo, kdyby pánové nabídli klín některým děvčatům. Zatím to však nebylo třeba a nikoho dalšího už nečekali, bylo celkem pozdě.
„Ahoj, já jsem Nick.“ pozdravil Kate s úsměvem.
Nebylo pochyb o tom, že jsou s Michelle sestry. Prohlédla si jej naprosto stejně jako ona.
„Ahoj.“ vrátila mu pozdrav a taky se usmála. „Máte tu něco k pití?“
Nick trochu zčervenal a nalil jí pití.
„Tady. Dračí likér. Ještě támhle jsou jahodové koktejly.“
Poděkovala a rychle se napila, zřejmě měla buď žízeň, nebo se chtěla rychle opít. Likér i koktejl vypila najednou. Dolil jí tedy znovu. Tentokrát vypila pouze likér a z koktejlu jen upila.
„Děkuju. Tak koukám, že se bavíte dobře?“ řekla s pohledem upřeným na Toma s dvojčaty. „Zrovna hraje moje oblíbená, jdeme tančit?“
Nakonec šli tancovat všichni až na Seana s Abby.
Jakmile dotančili, Kate tančila opravdu úžasně, a vraceli se ke stolu, tak si Nick všiml kolik už je hodin. Za deset minut měl být v posteli. Na chvíli se nad tím zamýšlel, nakonec se rozhodl, že tato dívka mu za ten průšvih stojí. S Tomem se v tomto na-prosto shodli. Zdálo se, že má u dívek úspěch a spát se rozhodně nechystá.
Takže se snažil o Kate zjistit víc a zároveň se věnovat i Scarlett, která si rozhodně nezasloužila, aby ji odkopnul. Zdálo se, že je to milá bytůstka.
Dozvěděl se od ní, že má ráda koně a o víkendech jezdí na blízký ranč, kde má jed-noho oblíbeného, na kterém jezdí. Její otec je naprostý ignorant a matka tím pro-středníkem, který drží domácnost pohromadě. Nemá sourozence a pravidelně chodí na stadion na zápasy jejich týmu.
„Fakt? Nejsi náhodou mezi těmi fanoušky, co vždycky stojí za naší brankou?“ otázal se jí Nick.
Scarlett přikývla a zářivě se usmála.
„Přesně tak, sice na tebe moc v první půlce nevidím. Ale pak už zase pořád.“ a dala mu pusu na tvář.
Nick se usmál. Zdálo se, že Kate to zahlédla a odvrátila od nich pohled.
„No, a ty se o sport zajímáš? Krom toho, že jezdíš na koních a chodíš se dívat na amatérský fotbal?“ řekl s úsměvem. Jejich tým nebyl vůbec špatný, kvalifikovali se na celoříšský turnaj, který se koná za týden.
„Moc času už nezbývá. Ale někdy si zahraju tenis.“
Nick přikývl. Milá holka, sportovně založená, pěkná a přitažlivá. Normálně by ani na chvíli neváhal. Ale to by Michelle nesměla mít sestru, která zrovna odešla pro pití.
„To můžeme někdy zkusit.“ řekl Nick s úsměvem a také ji políbil na tvář a zvednul se. „Já zajdu pro nějaké pití. Hned jsem zpátky.“
Scarlett se usmála a dala se do řeči s Michelle.
Šel tedy směrem k výčepu a pohledem hledal Kate. Ve frontě nestála. Prošel tedy ko-lem výčepu a díval se k pódiu. Tam ale také nebyla. Řekl si, že pokud není nikde po-blíž, těžko ji v té tmě najde, a tak se vrátil ke frontě na pití.
„Ahoj, hledáš někoho?“ ozvalo se za jeho zády.
Nick se otočil a stála hned za ním. Zajímalo ho, kde se tam vzala, ale zeptat se jí mohl dost těžko.
„Jo, zahlédl jsem tady kámoše z týmu tak sem si říkal, že ho pozvu na sklenku. Asi už šel pryč. Dáš si se mnou?“ snažil se zahladit stopy.
Kate se usmála způsobem, jakým mu dala celkem dost najevo, že mu moc nevěří. Asi to z něj ale nechtěla páčit a postavila se do fronty. „Jo, ráda.“
Než se dostali na řadu, dozvěděl se o Kate celkem dost věcí. Že studuje technologii a vývoj a po prázdninách se se sestrou chystají na nějakou školu do Jusinu, což je největší město na východní polovině Arnulinu. Je tady, aby se odreagovala, protože se doma pohádala s matkou. Přesto, že ji Nick o sobě řekl, že je oblíbený fotbalista, kapitán týmu a takové ty věci, na které většina holek hned zabírá. Zdálo se, že na ni to nijak zvlášť nezapůsobilo. Tak jí o sobě řekl, že by chtěl v budoucnu do letectva armády, ale rozhodnutý ještě není.
„Tak pilot? Můj táta byl pilot. Sestřelili ho, když mi bylo osm. Vždycky mi vyprávěl, jak byl na nějaké misi. Naposledy, když byl doma mi říkal, že už chce zůstat doma. Že to bude jeho poslední let. Už se nevrátil.“ Kate se podívala na oblohu a chvíli na ni civěla, jakoby na něco čekala. „Pamatuju si ten den úplně přesně. Když k nám přišel nějaký chlap od armády a předal nám oficiální oznámení. V té době to nebylo nic ne-obvyklého, každou chvíli někdo umíral. Jeho vznášedlo ale nikdy nenašli, jeho hrob je prázdný.“ Nick nevěděl, co má říct. Kate si jeho bezradného výrazu všimla a honem promluvila. „To nic, už je to dávno. Co tvoji rodiče, jací jsou?“
Mnohem lepší téma, řekl si Nick.
„Já rodiče nikdy nepoznal.“ odpověděl a pousmál se na ni. „Jsme na tom podobně. Já totiž bydlím v sirotčinci. Není to tak špatné.“ dodal Nick, když si všiml jejího výrazu. „Dobře se tam o mě starali. Dneska už pracuju a mám se dobře. Pomáhám sestrám s prckama a tak. Ani si tam nepřipadám jako sirotek, ale spíš jako starší bratr těch ostatních, chápeš?“
Na chvíli ji přistihl jak si ho prohlíží. Měla zvláštní výraz. Poprvé dala najevo nějaký pocit. Zdála se být zaskočená.
„Asi jo. A co děláš za práci?“
„Uklízím na stadionu. Pomáhám s přípravkou. Není to nic moc. Ale na pití mám a víc teď nepotřebuju.“ odpověděl a usmál se na ni. „Dva likéry, prosím. A ke stolu pět piv, sedm koktejlů a dvě krabičky cigaret.“ dostali se už na řadu.

Dali si spolu ještě každý po jednom likéru a vrátili se zpátky ke stolu. Nick se dal znovu do řeči se Scarlett a Kate popíjela přímo naproti němu. Zdálo se, že se nijak nebaví. Měl pocit, že se na něj občas dívá a prohlíží si ho.
Už bylo dlouho po půlnoci, když se všichni odebrali k odchodu. Kate odešla ještě k výčepu, dát si něco k pití a ostatní šli domů. Nick doprovodil Scarlett a domluvili se, že se uvidí příští víkend po turnaji. Vracel se domů v dobrém rozpoložení. Na náměstí už bylo ticho, hudba už nehrála a bylo slyšet jen hlas několika posledních lidí, co ještě zůstali. Prošel tedy kolem a namířil si to přes park. Zrovna když šel kolem fontány zaslechl něčí vzlykání. Zastavil se a pátral po zdroji těch zvuků.
Někdo klečel u altánku vedle fontány. Chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl, že se po-kusí pomoct.
„Slečno, je vám něco?“ zeptal se, když rozpoznal ženské oblečení.
Dívka zvedla hlavu a utřela si oči.
„Kate?“
Opravdu to byla ona. Tvář měla zmáčenou slzami a klepala se zimou. Hned si sundal mikinu, přehodil ji Kate přes rameno a sednul si na zem vedle ní.
„Co se děje?“ zeptal se jí.
Potom udělala něco, co by ani ve snu nečekal. Objala ho a svou hlavu položila na jeho pravé rameno. Vzlykala a stále se třásla. Snažil se ji nějak uklidnit a trochu zahřát. Oblékl ji pořádně svou bundu a hladil ji po vlasech.
Asi po deseti minutách se přestala třást a po dalších deseti ustal i pláč. Teď už jen prostě seděla s hlavou opřenou o něj a svou rukou sevřela jeho zápěstí.
„Promiň, mrzí mě to. Skoro se neznáme.“ vydala ze sebe. „Ale já nemám žádné přátele a Michelle šla domů. Nevěděla jsem kam jít. Tak jsem šla sem a celé to na mě do-padlo.“
Pořád zaskočený tím, co vidí, chvíli nevěděl co má říct.
„To nic. Proč si nešla s Michelle?“
Chyba. Kate se znovu rozplakala a sevřela jeho zápěstí ještě silněji.
„To máma. Říkala, že mě nechce dneska vidět, že mám přijít, až se uklidním. Jenže já nevím, co jsem jí udělala.“
„Aha.“ rozhodl se, že přejde do aktivnějšího režimu. „A co se chystáš dělat? Spát v parku na lavičce? Pojď si sednout někam jinam, nebo se ještě nachladíš.“
Zvednul ji na nohy a posadili se do altánu. Vypadalo to, že je naprosto vyřízená, sotva stála na nohách a bylo jasné, že je jen krůček od naprostého zhroucení.
„Tak co chceš dělat? Začíná být celkem chladno. Navíc to vypadá, že se blíží bouřka.“
Kate pokrčila rameny.
„Já nevím. Domů nemůžu, do hotelu taky ne. A tím moje nápady končí.“
Nick dostal nápad, trochu šílený, pořád ale jediný reálný.
„Tak pojď k nám do sirotčince.“
„To přece nejde. Budeš mít z toho problémy.“
„Problém by byl kdybys zůstala přes noc venku. Tak pojď, nebo mám zavolat odvoz?“ zaujal nekompromisní postoj a asi to bylo správné rozhodnutí. Kate už dál neodmítala a vyšli. Cestou jí ještě vyslechl. Ovšem většinou ani nevěděl co říct, obecně se jenom snažil ať se znovu nerozpláče. Cestou se opravdu na obloze začaly objevovat záblesky a zanedlouho jim na hlavy začaly dopadat první kapky deště. Přidali do kroku a za pět minut už byli na místě. Nyní musel vyřešit problém jménem paní Falconová, ředitelka měla dnes noční službu místo nemocné vedoucí noční směny. Po krátké úvaze přijal fakt, že ptát se ředitelky jestli u nich nemůže přespat úplně cizí dívka zjevně v podnapilém stavu, když on sám není úplně střízlivý, není zrovna nejlepší nápad. Tajný vstup byl jasnou volbou.
Měli štěstí, za okýnkem nikdo nebyl a všude byla tma. Vypadalo to, že se ředitelka vydala na noční obchůzku po areálu. Potichu tedy otevřel dveře do haly. Nikde nikdo nebyl, to bylo zvláštní. Obvykle byly dveře zamčené až do rána.
„Kate?“ otočil se a spatřil její unavený výraz. „Vyjdi po tady těch schodech do třetího patra a dej se doleva. Moje dveře poznáš podle plakátu.“ sáhl do kapsy, vytáhl klíče a dal jí je.
„A kam jdeš ty?“ nechápala.
„Musím ještě něco ověřit.“ odpověděl vyhýbavě. „Tak běž. Za chvilku jsem tam. Mám v lednici i nějaké jídlo. A čaj by byl skvělý. Klidně se i převlíkni.“ dodal, když si všiml špinavého a mokrého oblečení co měla na sobě.
Vyrazila tedy tiše po schodech a za chvíli mu zmizela z dohledu. Byla tma, a až ne-přirozené ticho. Nebylo slyšet kroky na chodbě. To jej znepokojovalo, vždy pokud byla některá z vedoucích na obchůzce tak to bylo slyšet celým domem.
Možná je v ředitelně. Na chvíli se zarazil, proč ji vůbec hledá, když jemu vlastně vyhovuje být neviděn. V první vteřině se chtěl otočit a rychle zmizet do pokoje. Pak si ale řekl, že musí zjistit, jestli se jí třeba něco nestalo. Vydal se tedy směrem k ředitelně, která byla na konci chodby v přízemí.
Pak se z ničeho nic dveře ředitelny otevřely a Nick instinktivně skočil za roh. Nevypadalo to ale, že osobou, která ze dveří vyšla, byla ředitelka. Slyšel stejný plíživý krok, jakým se pohyboval on sám. Zvuk kroků sílil, ať to byl kdokoli, šel směrem k němu. Rozhlédl se a honem se schoval za závěs u okna. Vyhlédl jen jedním okem ven a uviděl nejspíš muže o něco málo menšího než byl on, ve světle lamp před budovou onoho neznámého poznal.
„Tome?“ šeptl a vylezl ze své skrýše. „Co tady děláš? Co si pohledával u Falconové?“
Tom sebou škubl. Lekl se tak hodně, že málem spadl na zem.
„Jo to jsi ty.“ zašeptal s úlevou. „Řekl bych, že to samé, co ty. Po ředitelce jakoby se zem slehla. Už jsem ji hledal všude. Nikde není. Bylo mi divné, že je vchod otevřený a recepce prázdná.“
Nicka se zmocnily obavy. Co se to tady dělo?
„Hm, co budeme dělat? Zavoláme stráže?“ navrhl Nick a nervózně se rozhlédl po chodbě. To naprosté ticho jej trochu děsilo.
Tom šel k oknu a vykouknul ven.
„Běž nahoru. Já už sem je zavolal. Stačí, že ponocuju já. Nikdo nemusí vědět, že ne-spíš ani ty. Jenom běž.“ dodal, když se Nick zatvářil váhavě. „Neboj, já se nějak vy-mluvím. Kdybys tady zůstal i ty, vysvětlovalo by se to dost těžko.“
Nick nakonec souhlasil a v tichosti spěchal po schodech do svého pokoje. Divil se, jak dokázal v tomhle stavu vyběhnout tolik schodů, ale do minuty už stál u svých dveří a pak se zarazil.
Něco se dělo, z venku bylo slyšet hlasité zvuky. Jako by se tam někdo dohadoval. Přestože chtěl zaklepat, ve spěchu vlétl do pokoje a běžel přímo k oknu, kde už stála i Kate s vystrašeným obličejem.
„Co se tam venku děje?“ zeptal se jí. Nečekal však ani na odpověď a podíval se z ok-na.
To co uviděl, z něj veškerý pocit opilosti vypudilo rychlostí blesku. Stráže už dorazily, ale byl tam i někdo jiný. Nick z něj měl strach i předtím než ten člověk, jestli to vůbec byl člověk, vytasil meč a chladnokrevně strážné zabil. Byl to hrůzostrašný pohled. Kdyby nevěděl, že je to nesmysl, myslel by si, že je to jeden z rytířů jookanského řádu. Co by ale někdo takový pohledával tady? Tak daleko od bojiště? Strážníci ani ne-stihli sáhnout po své zbrani a byli mrtví. Pak se ale stalo ještě něco děsivějšího.
Jakoby věděl, že se na něj dívá, neznámý zvedl hlavu a podíval se přesně směrem k jeho oknu. Nick sebou trhl na zem, a přitom sebou stáhnul i Kate. Oba leželi na zemi a vystrašení se na sebe dívali. Ani nemukli a čekali. Dokud se zvenčí opět neozvaly další hlasy.
Oba vstali a na oko pohlédli na dvůr.
Byl tam někdo další. Tentokrát si byl Nick jistý, že to byl rytíř Řádu. Měl na sobě světlehnědý oblek, typický pro jookany. Něco tomu druhému muži říkal, ale přes zavřené okno nebyla šance něco zaslechnout a neodvažoval se jej ani o píď pootevřít.
Ať se bavili o čemkoli, zřejmě se neshodli, protože spolu začali bojovat. Muž v černém brzy usoudil, že nemá cenu dále zůstávat a dal se na útěk. Zmizel v lese, ze kterého zakrátko uviděli odlétat vznášedlo.
Jak se zdálo, ke všem dnešním útrapám ani tohle Kate nebylo lhostejné. Jakmile bylo po všem, sesypala se na postel a celá se třásla. Spěchal tedy udělat čaj a něco k jídlu. Zjistil však, že Kate už vše nachystala a zřejmě jen čekala, až dorazí. Odnesl tedy konvici se vším ostatním do pokoje a snažil se Kate uklidnit.
Neměl tušení, jak dlouho tam tak seděli, nic neříkali a popíjeli čaj. Z ničeho nic se mu začala zavírat oční víčka a usnul.
Autor Seedar, 11.01.2013
Přečteno 465x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter