Zimní slunovrat

Zimní slunovrat

Anotace: Zimní slunovrat v ospalém městečku daleko na severu, čarodějnice a víno. Tohle nikdy nedopadá dobře...

Hlava bolí z vypitého vína a vyhaslé ohniště pouští do místnosti zimu větší, než by mi bylo milo. Soukám se do kožených kalhot, v nočním chvatu odhozených daleko od postele, a potichu nadávám. Dětská pěstička dopadá na dveře s takřka rytmickou přesností a každá rána zas a znovu rozdrnčí struny kocoviny.

Však už jdu!“ křiknu ke dveřím, zatímco se poslepu snažím zašněrovat poklopec. Venku ještě visí tma promíchaná s hustou mlhou, někde v dálce možná padá sníh a i ti zatracení kohouti ještě chrápou...

Pootevřenými dveřmi dovnitř vane vůně hub a pískle má oči navrch hlavy.

Tak co se děje? Rodí vám kobyla, nebo...“

Paní... je Slunovrat,“ ukáže prstem k oknu. „Venku už svítá...“ Protočím oči a i tenhle pohyb zabolí.

Za chvíli tam přijdu.“ Křik o tom, že „dneska ne“ raději spolknu, vezmu si od kluka louč a přibouchnu mu dveře. Tohle mi tak ještě scházelo...

 

Niko!“ bota letící k posteli spolehlivě zasáhne cíl a z pod tlusté přikrývky se místo pravidelného oddechování ozve pohoršená nadávka.

Vstávat. Nemáš chlastat před Slunovratem,“ zašklebím se, když uvidím rozcuchané černé vlasy a obrovské pytle pod očima. Alchymista má bělma zbarvená červeným vínem, na jazyku stejnou pachuť vlčího prachu a nejspíš vypadá ještě o chlup hůř, než já.

Zatracená čarodějnice,“ mumlá, „co tam budu platnej? Všichni chtěj akorát vyvěštit, to zvládneš...“

Slabé znamení runy Isa zasáhne cíl možná přesněji než jsem chtěla, ale co, koledoval si... Kňourá, nadává, ale nic naplat, aby z košile vytřepal sníh, musí vstát.

Mrcho!“ prská, ale lahvičku se světle zelenou tekutinou si rád vezme. Vyhne se jazyku, obsah si vylije přímo do hrdla a chviličku se tváří, že tinktura nezabrala a on bude stejně zvracet. Pro jistotu ukážu na ohniště, ale Niko se nakonec oklepe jak kocour a začne hledat zbytky šatů.

Jdem se najíst,“ zavelím a když vidím jeho bezradnost, vytáhnu z duchny inkriminovanou botu a znovu ji po něm hodím. Tentokrát ani nenadává, vidina kořeněného čaje a teplého jídla ho láká stejně jako mě.

 

Hostinec je zaplněný, sotva najdeme dvě místa na kraji tvrdé dřevěné lavice a i tak se musíme tulit k obtloustlým kupcům, kteří jakoby mimochodem diskutují, jak moc je vhodné natáhnout místní. Nestačíme ani nic říct nebo mávnout na hostinskou a už před námi stojí hrnky vonící skořicí a medem a misky s houbovým kubou. Zakřením se a koncem dubové lžíce začnu strkat kousky hřibů na stranu. Voní dobře, to jo, ale jíst je nemusím. Niko se nijak nerozpakuje a láduje se, jak kdyby měl za pár minut viset na šibenici.

Zoufale nesnáším zimní svátky. Nechce se mi ven, snažím se natahovat čas v teple...

Když dopíjím poslední doušek čaje, je už skoro studený a Niko nedočkavě klepe prsty o stůl. Kupci už dávno odešli ke svým stánkům a já vím, že je budu muset následovat. Cestou stihnu zahlédnout kyprou blondýnu, míchající cosi ve velkém kotli a tiše zadoufám, že večeře zbude i pro opozdilé čaroděje.

 

Prý svítá... jasně, možná někde za lesem se ukázal kousek slunce. Ale nejspíš uviděl tu pohromu a zalezl zase zpátky. S největší radostí bych udělala totéž. Sníh sahá nejmíň k pasu, prošlapané cestičky zase zapadávají a já stoupnu na něco zatraceně tvrdého a namrzlého, po čem mi sklouzne noha.

Do psí...“ spolknu poslední slovo, zvednu onen kousíček uhlí a zatlačím ho zpátky do důlku. Zmrzačený sněhulák najednou ze závěje nekouká zmučeně, ale téměř vděčně. Zatřesu hlavou, abych z vlasů dostala vločky velké skoro jako mince i myšlenky na divnou sněhovou figuru, a úzkou pěšinou jdu dál. Skoro jako na popravu, možná Niko nebyl daleko od pravdy. Bohové nás tu nechají všechny zmrznout.

Jdeš?“

No jo...“ nadhodím na rameni hrubě tkaný pytel a popoběhnu.

 

Náměstí voní pečenými kaštany, koláči, medovinou a horkým vínem. Dobře, s touhle podporou svátky možná i přežiju...

Když nalévám vodu do velké kamenné misky, jejíž okraje jsou zdobené vyrytými runami, načrtnu na její dno znak ohně. Cesmínové lístky zvíří hladinu a usadí se do obrazce. Niko mi zvědavé nakukuje přes rameno.

Co tam vidíš?“

Že ti dneska umrzne prdel,“ zasměju se a přitáhnu si kožešinový plášť blíž k tělu. „No, nejenom tobě.“

Okolo nás projíždějí vozy opozdilců, ženské rozkládají stánky a okolo běhají děti. Niko okem obchodníka hodnotí naše stanoviště.

Nechtěl jsi náhodou zůstat v pelechu? Teď tu s náma handluješ jak bába s kuřatama,“ neodpustím si rýpnutí.

Možná jsme měli být spíš támhle,“ dělá, že mě neslyší, „je to blíž stánku s vínem, bude tam procházet víc lidí.“

Trhni si,“ poznamenám a usměju se na pihovatou holčičku, která bázlivě nakukuje přes hranu chatrného stolku.

Copak, malá?“

Jsi čarodějnice?“

Kývnu.

A umíš věštit?“

Umím. Chceš se na něco zeptat?“

Já ne,“ zazáří, „ale přivedu sestru!“

Dítě odcupitá pryč, k vozu na druhé straně náměstí, můj společník rukávem leští ampulky s různobarevnou tekutinou a já se nudím. Lidé pomalu přicházejí, městská brána je otevřená a s úsvitem, který konečně pronikl mlhou, se náměstí čím dál víc plní smíchem, veselým křikem dětí i halekáním brzkých opilců. Když k Nikovi přistoupí šeredná holčice červená studem, vyhmátne růžové sklíčko s vymalovaným srdcem a vtiskne mu do ruky několik stříbrných, dloubnu ho loktem do žeber. Nejspíš to ani necítil, ale stejně se po mně ohlédne.

Dojdi mi pro víno, potřebuju se zahřát.“

Já zas panáka na toho chudáka, do kterýho to naleje.“

 

Jedno, druhé, třetí... kolem šestého přestávám počítat. Foukám do lístků, natěšené a trochu vyděšené tváře mí splývají jedna do druhé, nehlídám slova, proč taky...

Darjo?“ Niko se tváří trochu zlomyslně. „Víš, cos té poběhlici zrovna řekla?“

Vybavím si vyzáblý obličej s vyhaslýma očima ozdobenýma monokly. Snažila se je zakrýt maškarou, naivka. Sníh ji rozmazal a hojící se modřiny ještě zvýraznil. Přišla s unaveným, ztrhaným výrazem a odcházela tak nějak zvláštně veselá. Mezitím nic. Černo.

Ani moc ne,“ přiznám.

Řeklas jí, že si nabrnkne doktora, kterej jí bude léčit filcky,“ šklebí se a mně je to jedno. Snad jsem to tam viděla, snad mi jen bylo líto zmlácené běhny...

Niko se zvedá a míří ke zdroji.

Pro mě medovinu!“ houknu. „Hořkou.“

Větším. Věštím trhovcům, štětkám, dětem, starým pannám, matkám a nakonec i Nikovi. Slova se berou odněkud z neznáma a ze mě se stala jenom ústa.

 

Když už mráz v kostech cítím i přes notnou dávku teplého chlastu a měšec u pasu dostatečně naplnil, začínám balit stánek a myslím na teplou postel, ohniště a chlapa.

Cestou do krčmy už je všude kolem jen sníh, který se v polámaném světle zapálených košů zapomněl třpytit. Podpatek cinká o led a já se snažím nezabít.

Hlasy utichly, tržiště zmlklo.

Zmlklo...

Niko?“

Co je, sakra?!“ zavrčí, když o mně zakopne a po zádech sjede do závěje.

Slyšíš to?“

Co?“

Nic...“

Do hajzlu.“

Oba jsme rázem střízliví, jako na povel odhazujeme věci a rozbíháme se zpátky. Sněhulák se směje, pusu z uhlíků staženou do děsivého výrazu. Stihnu se pomodlit ke všem bohům, aby je jen někdo přeskládal. Ale sama tomu nevěřím...

Náměstí se zase topí v mlze, je plné lidí, jenže tentokrát se nikdo nesměje ani nekřičí. Všichni leží v závějích, rychle se k jednomu sehnu a zkontroluju, jestli žije.

'Je studenej jak mrtvola,' otřesu se. Srdce tluče, plaše, ale pořád má vůli. Snad jsou na tom stejně i ostatní. Syčím kouzlo ohně, abych viděla dál než na krok před sebe, Niko mi za zády štrachá v brašně, laboratorní sklo cinká, kouše ho mráz, kreslí na něj květy z jinovatky a mně dojde, že je tu zima. Příšerná zima...

Darjo...“ vtiskne mi do dlaně lahvičku, nekoukám se a piju. Rozšířené oči si zvykají pomalu, příliš pomalu... vlasy mi pročísne severák, ucuknu, ale i tak je mráz spálí. Za sebou zaslechnu bolestné vyjeknutí, alchymista se drží za rameno, třese se, ale stojí.

Vidím ji. Copatou holku s pihovatým obličejem. Usmívá se a mně se v žaludku usadil kámen.

Přivedla jsem sestru. Jak jsem slíbila.“

Do prdele, Darjo, já říkal, že máme zůstat v hospodě...“

Neznatelný obrys vedle dívčiny začíná dostávat podobu člověka, ženy. Zírám na ni.

Fúrie...“

Jsi. Ale...“

Sklapni a podívej se před sebe!“

Co to k sakru...“ nestihne to dokončit.

Další náraz větru zastavím znamením, sesmekne se mi po rukou a zaletí do koruny stromu. Sníh na ní se mění v led, jako jedovatý pavouk se plíží po větvích a rdousí každý zbytek života. Havran poděšeně zakráká a je to poslední, co v tomhle životě stihne. Roztažená křídla se změní v ledovou sochu. Niko leží ve sněhu a valí oči jak vystrašené kotě.

Tak přece, čarodějnice, žádná pomatená šarlatánka,“ fúrie mluví hlasem polnice a ve zvrásněné tváří čtu výraz překvapení

Co tady chceš?“ ptám se a doufám, že strach není slyšet.

Na tohle bych se měla ptát já tebe. Tohle je sever, má drahá, moje město. Nikdo z tvého cechu tu nemá co dělat.“ Mluví pomalu, jako když dítěti zpívá ukolébavku. Holčička přikyvuje a já si najednou všimnu, že na dítě má v očích až příliš vrstev skla.

Projíždíme, zůstali jsme na Slunovrat a zítra zas pojedem.“ Strategie s pravdou by mohla vyjít. Jestli tohle není ten případ, nejspíš už to znova nezkusím.

Ale to je mi k ničemu, drahá,“ tvář se zlověstně směje. „Fušuješ mi do řemesla.“

Zadržím rukou Nika, rozhodl se vyrazit vpřed a chránit mě, v duchu si opakuju všechna možná kouzla a zaklínadla, která by nám mohla zachránit zadek. Osten lítosti mě píchne u srdce, možná dávat větší pozor, necourat se po hospodách a neprobouzet se v cizích postelích nasáklá konopným kouřem, nemusela bych být v téhle bryndě...

Budu tě muset potrestat,“ oznámí fúrie, zvedne ruce a kolem nohou jí začne růst vír. Vím, že tohle bude zatraceně bolet, když...

Zdrhej!“ strhnu Nika za ruku a oba se rozběhneme směrem k bráně.

 

Stromy na kraji lesa jsou nazdobené jablky, mrkví a ořechy, ale dnes v noci si pro ně zvěř asi nepřijde. Bodá mě v boku a plíce od studeného vzduchu příšerně bolí, nohy podkluzují, mám sníh v očích, v puse...

Smrk, jehož větve padají až k zemi, nás na chvíli schová. Cítím fúrii i její malou společnici, vím, že budou rychlejší než my.

Máš nějakej plán, jak se jí zbavit?“ Niko prská sníh i jehličí, mrazem popálené rameno se nechce hýbat a žebradlo z něj visí celkem groteskně.

No, je z ledu,“ vzpomínám zoufale.

Tak rozděláme oheň, nalákáme ji do něj...“

...a jí se rozteče noha, což ten oheň uhasí,“ doplním ho, „a jenom ji víc naserem.“

Hmm... a co... hele! Jmelí!“ zahledí se do koruny.

Nemysli furt na píchačku!“

Co vás na tý škole sakra učili?“

Co ostatní nevím, já většinou trénovala tu píchačku.“

Darjo, kurva... vylez tam, oškubej ho a hoď mi ho dolů.“

Kůra je studená a já jen čekám, kdy pode mnou jaká větev praskne. Sápu se výš, natahuju se na špičkách až konečně dosáhnu na první větvičky. Jsou tvrdé, nejde to a já lituju, že nůž se vykutálel z kapsy a zůstal někde pod postelí. Kroutím, škrábu, tahám, trhám... první povolují, hážu je dolů... další a další padají kolem holého kmene, kůra mi padá do očí, ale nemám čas ji vytřepat.

Stačí!“ ozve se zezdola. „Polez dolů!“

Niko skládá jmelí do kruhu, nechává jen malý kousek volný.

Kdo ji natáhne dovnitř?“

Cože?!“

No, někdo bude muset dělat návnadu,“ zašklebí se. „A vzhledem k tomu, že já jsem zraněnej...“

No jo, nefňukej, však to přežiješ, půjdu,“ rozhodnu se a podezřívavě si změřím dvě baňky, které drží v rukou. Vypadají, že v nich teče láva.

Však uvidíš,“ mrkne na mě a přikrčí se pod větvemi vedle prázdné části kruhu.

 

Vylezu z větví, nadechnu se a...

Hej, ty megero! Kde jsi?!“ Odpoví mi větrná rána, po které málem upadnu. V nose cítím krev. Opřu se rukou o zem a proskočím zelenou hradbou zpátky. Trvá to jen pár vteřin, než ledová postava vystoupí z víru a Niko doloží posledních pár větviček. Udělám krok zpátky, fúriino zaklínadlo míří přesně na mě... smršť se odrazí od kruhu a vrátí se jí do tváře. Led popraská a ona ječí. Ječí a já si musím zakrýt uši. Niko ve snaze hluk ztlumit opírá hlavu o rameno a v rychlém sledu hází rudou tekutinu přímo na ni. Řev se zesiluje, mám pocit, že mi praskne hlava, ale nakonec utichne. Zatmí se mi před očima...

 

Když se proberu, zírám přímo do Nikovy zbledlé tváře a vedle mě zbyla jen kouřící kaluž.

Dobrý ráno, madam.“

Do řiti,“ ulevím si, když se škrábu na nohy, „co to sakra bylo?!“

Ignis lacryma,“ usměje se Niko. „Ohnivá slza, která nikdy neuhasne.“

Jsi celej?“
„Celkem jo... a ta krev,“ koukne mi na tvář, „je tvoje?“

Jo, nejspíš... jdem zpátky... potřebuju teplou postel.“

Cestou popadnu za loket holčičku, která teď vyděšeně sedí v závěji a brečí. Oči už má čisté, dětské a když mi říká, jak vypadá jejich vůz, hlas se jí třese nervozitou.

Když přicházíme do města, mátohy se už zvedají ze země a sbírají ty, které uspalo jen víno.

Matčina facka dopadne na dětskou tvářičku s léčivým účinkem, holka přestane brečet a zaleze.

Pořád se někde toulá, hajtra jedna... čekám, kdy ji sežerou vlci. Kde vy dva jste ji vůbec našli?“ Pátravému pohledu nemůže ujít můj zkrvavený obličej a Nikova ruka, ze které pořád nezmizel ledový krunýř.

U stromků,“ zalžu pohotově. „Nejspíš je zdobila s ostatními a pak se tam zapomněla.“

Aha,“ vypadá, že nám nevěří a já se jí ani nedivím. „Tady, vezměte si...“ podává nám z vozu lahev skořicové medoviny a já s úklonou poděkuju. Matky nemusí vědět všechno. Třeba informace, že jejich holčičky unesla zimní příšera a udělala si z nich průvodkyně, je pro ně naprosto nevhodná.

 

V hostinci najdu sílu na poslední žahnutí, které zapálí oheň, v kádi si umyju obličej a pak se unaveně sesunu do postele. Oblečená. Vzpomenu si na ráno a zadoufám, že až se proberu, přeci jen bude na prahu ležet miska s rybí polévkou.

Darjo?“

Hm?“

Víš, cos mi vyvěštila?“

Nemám nejmenší tušení...“

Že dnešní noc bude ta nejlepší v mým životě.“

Jestli jsi nekrofil, tak možná...“

 

Niko si pečlivě složí svršky, vleze vedle mě a zadívá se na strop.

Jmelí,“ podotkne. Už ho chci seřvat, ale podívám se tím směrem a opravdu – nějaký horlivý nocležník vyryl do hrubé omítky celkem věrný obraz rostliny.

Tak nevejrej a dej mi pusu,“ usměju se a přitáhnu si jeho hlavu. „Zachránils mi krk, tak si ji zasloužíš.“

Niko se směje, rameno ho najednou nebolí a pomalu se drápe po šněrování na mé vestě.

Já snad začnu mít ty svátky ráda...“

 

Autor Rannveig, 24.12.2013
Přečteno 671x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Oxík
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter