Rytíř rudé růže - prolog 2. část

Rytíř rudé růže - prolog 2. část

Anotace: Jedná se o příběh o rytíři, který najde něco, co hledal celý svůj život, jen proto, aby to hned zase ztratil... Toulá se světem a hledá ztracenou lásku. Najde dobré přátele, odhodlané a se společným zájmem. Společně bojují o spravedlnost.

***

O chvíli později se Tyren vrtíc hlavou rozveseleně a ve skvělé náladě podíval na Tobiho. „No a copak ta tvoje princeznička? Pořád si hraje na neviňátko?“ uvědomujíc si, že je jí úplně posedlý, řekl to ke konci mírně a citlivě.

 

„Ano, pořád,“ povzdechl si Tobi a dodal následně, „Nejsmutnější je na tom, že ona mě taky chce, tím si jsem skoro jist. Ale její pýcha jí to nedovolí přiznat. To je na tom to nejsmutnější.“

 

Změřil Tobiho chápajícím pohledem a chtěl se zeptat Pauliho, co ženský, ale pak toho nechal, vědom si toho, že preferuje raději společnost domácích zvířat než ženskou společnost, i když je to pravda občas to samé. A proto se otázal: „A jak jde práce Pauli? Rychtář Orta ti prý nabídl pěknou prácičku na zabití Mothamany, která se usadila v Itockém úvalu?“

 

„Jo, zajímavá prácička to byla,“ řekl rozradostněný Pauli z toho, že chce Tyren slyšet jeho příběh.

 

„Rychtář ke mně poslal posla s tím, že jim tam řádí Mothamana. Orta, znáš ho! To je starej škrták! Nabídl mi jen tři stovky, a tak jsem nechal vyřídit po poslovi: ,,Nestvůru, u který se ti jen při blbým pohledu do jejích očí zatočíjou koule, za blbý tři stovky dělat nebudu!“ A tak se rychtář vzpamatoval a nabídl pět!“ dokončil větu s úsměvem Paulo. „No a za pět, to už je jiná! Za pět klidně skočím do jámy k dvouhlavému lvovi, pokud si o to řeknou!“ dokončil se zachechtáním Paulo a dal si pořádný lok piva.

 

„Ale vás jistě zajímavá, jak jsem ji dostal. Joo… byla to dřina, protože jak víte, Mothamany jsou pěkně zlobivý potvory. No a tak jsem první dny strávil pouze pozorováním. Byla to gigantická Mothamana, takovou, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Není divu, že nelitoval pěti stovek. Přátelé, říkám vám, ta byla vysoká jak stodola. A ty voči…rudý krví a veliký, jako dvě kola vod káry. Upřímně, docela jsem se poprvé zaklepal, až se mi půlky stáhly. Ale pak jsem si dal pozor na její oči a šlo to. Po nějakým čase jsem zjistil, že vždycky když vychází z doupěte, tak chodí kolem takového pěkného místečka mezi skalami,“ dokončil větu Paulo a pozorně se podíval na netrpělivé výrazy kamarádů.

 

„No a potom už to šlo skoro jako pomásle. Namíchal jsem kvalitní třaskavinu a šel jsem na to místečko,“ ukončil větu s šibalským úsměvem Paulo.

 

„Trinnit?“ otázal se s úsměvem Fabí.

 

„Hehe… Trinnit, to je pro děcka! Jedině dráček. Je pravda, že ho pak musíš ještě odpálit, ale když máš takhle pomalou a nemotornou vobludu, dá se to.“

 

Tyran se pousmál, věda, že Paulo, miluje tyhle hračky, které mu obchodníci moc rádi nabízejí.



„Vyrazil jsem tam s dráčkem připraveným v pravý kapse a čekal jsem, “ řekl Paulo a zhluboka se nadechl. „Jenže ta mrcha šla z ničeho nic druhou stranou! Málem bylo po mě, ale naštěstí si pořád kryju záda, a tak jsem stihl štítem odvrátit její první ránu. Trochu to se mnou zatřepalo, to se dá čekat, ale stihl jsem se vzchopit a ustoupit kousek dál. Přichystal jsem draka a hodil jsem ho na ni. Pořádně jsem ji tím naštval. Začala po mně mávat svejma prackama… Uhnul jsem jim s levotočivou piruetou, obkreslil půlkruh a zasadil silný úder. Šok z rány stvůru na chvilku zaměstnal a já jsem měl čas vytáhnout překvápko!“ zařval Paulo, načež se pořádně napil a hlasitě si říhnul.

 

„Hodil jsem na ni plameňáka a za chvíli se celá topila v plamenech. Jenže ta fúrie měla tuhej kořínek. Po chvilce to skončilo a ona se z toho vzpamatovala! Chápete to! Takový plameny!“ dořekl naštvaně Paulo.

 

Ostatní se jen zachechtali, jako by z očekávání. Protože, ač to dobře vypadalo, málokdy to něco opravdu udělalo.

 

„No a tak došla řada na klasickou metodu,“ řekl Paulo a zklamaně pokračoval.

 

„Vytasil jsem meč, stříbrný, pochopitelně, a sledoval její pohyb. Ale jelikož ta kreatura byla chytrá a nedělala žádné chyby, musel jsem zaútočit první. Pravotočivým půlobratem jsem se dostal na její levou stranu a zkoušel ji vyprovokovat! Úspěšně! Stvůra na mě vystartovala! Levotočivou piruetou jsem proklouzl pod její levou paží a silným obouručným úderem jsem ťal přes její levé stehno. Rána prošla skoro až na kost! Mothamanu to ještě víc rozzuřilo, tak tak jsem se vyhnul mávání jejích gigantických ruk. Aspoň napoprví,“ řekl Pauli, načež vyhrnul rukáv své pravé ruky a ukázal dlouhou sešitou jizvu od bicepsu k lokti.

 

„Takové škrábnutí. A stejně chlap bez jizev není chlap!“ řekl s nadhledem Pauli.

 

Ostatní jen zvesela přikývli a čekali, až bude zase povídat.

 

„Tak trochu mě z toho teklo krve, to se dalo čekat, ale s takovou vysokou hladinou adrenalinu v krvi to vůbec nebolelo a já jsem mohl v klidu pokračovat v boji. Počkal jsem, až jí ubylo sil a jednoduchým výpadem jsem potvoru zmátl. S příšerou před sebou jsem pravotočivou piruetou získal moment, který jsem pak použil k zasazení silného útoku na to samé místo jako předtím! Noha upadla! Monstrum začalo padat k zemi, zatímco se z jeho levé nohy začal valit proud krve. Haha...“ dořekl větu pyšně Paulo a zalil si své suché hrdlo.

 

„Následně už to byla lehká práce. Usekl jsem její ruku, která začala po mně zoufale šmátrat, a pak už Mothamana nebyla schopná ničeho. Jen se zmítala v agónii... Lehce jsem ji jedním mocným úderem usekl hlavu. Tu jsem pak naložil na Vispa a zamířil do nejbližší vesnice za kořenářkou. Ona mi to vydezinfikovala nějakou ďábelsky žhnoucí pálenkou... Potom to sešila a zabalila do nějakejch bylinek. Dal jsem jí dvacku a vydal jsem se za rychtářem. Ten sice ze začátku prudil, že „taková chvilková práce’’ je za pět stovek moc. Ale když jsem mu pak ukázal hlavu s těma rudejma rotujícíma kukadlama a málem se mu podlomila kolena, už mi bez váhání hodil měšec. V mžiku se otočil a zamířil si to do chalupy… Jenže jak se snažil jít pyšně, jako kohout při námluvách, nedíval se na cestu, zakopl o výmol a hlavu zabořil do kobylince, co tam ležel. Hbitě vstal. Zavrtěl hlavou. Kousky kobylince opadaly a on se vydal dom… Pak jsem ještě uslyšel jak uraženě praštil s dveřmi! Je to blbec, patří mu to… “, dokončil svůj příběh s trochou mimiky Pauli.

 

Ostatní se vesele smáli a potvrdili jeho slova.

 

Pauli zůstal trochu zamyšlený. Ostatní se na něho udiveně podívali. Než se ho však stihli zeptat, co dělá,  z úvahy probuzený Pauli promluvil. „Možná mu to pomůže trochu na pleť. Měl ji samej beďar.“

 

Když Fabi uviděl, že Pauli skončil, otočil se na Tyrena. V jeho očích bylo vidět lehké naštvání z Tyrenovi předchozí narážky a chuť ho trochu usměrnit. „Pořád se ptáš na ženský, ale sám žádnou nemáš a ani si nechodíš někam povyrazit. Nebo se něco změnilo?“

 

„Ne, nic se nezměnilo,“ řekl bez studu Tyren.

 

„A co tě k tomu vlastně vede?“ nedal se Fabi

 

„Podle mě se na tu pravou prostě vyplatí počkat.“ řekl upřímně Tyren.

 

 Fabi ho chtě přesvědčit o svém, tak se ho zeptal: „A jak poznáš, že je to ta pravá?“

 

 „To nevím,“ řekl trošku sklesle Tyren.  „Ale vím, že když ji uvidím, poznám ji,“ dodal opět sebejistě Tyren.

 

 „To si teda věříš kamaráde!“ zachechtal se Fabi i ostatní.

 

Ale Tyren na ně nedbal. Jeho pozornost totiž najednou získala červenovlasá dívka v překrásných fialových šatech, posetých různobarevnými kytičkami a s rudým rubínem ve tvaru srdce zavěšeným na zlatém řetízku mezi jejím bujným poprsím.

 

Jeho srdce začalo bušit, jak se ve štíhlých nožičkách a tanečním krokem blížila stále blíž a blíž. Její dlouhé, třešňově červené vlasy jí lehce vlály a její olivová kůže se ve svitu svíček zlatavě leskla.

 

Tyrenovo srdce začalo bušit ještě víc.

 

Dívka se zastavila kousek před ním, naklonila se k černovlasému pánovi, co seděl u stolu kousek vedle něho, a zašeptala mu něco do ouška. Pán se na ni pak podíval a něco řekl. Dívka se pěkně usmála, zakývala malou hlavičkou a chystala se, že se vrátí. Jenže najednou si všimla pozorujícího Tyrena a podívala se mu do očí. Jeho pohled do jejích modrých očí mu přišel jako nekonečně hluboký, průzračně čistý oceán, ve kterém se třpytí slunce. Srdce mu silně bouchlo.

 

V tu ránu se Tyren zamiloval.

 

****

 

Dívka se pod jeho pohledem roztomile usmála. Ale pak se najednou zničehonic otočila a zmizela.

 

Tyren se v šoku chvěl. Nic takového ještě v životě nezažil. Cítil, jak mu srdce stále buší a rozeznívá celé jeho tělo. Nehybně seděl.

 

Až pak ho probudil řev Fabiho: „Tyrene! To byla krasavice, co! Tyrene!“

 

„No tak, Tyrene!“ zařvali všichni jeho kamarádi.

 

„No?“ odpověděl, stále ještě v šoku Tyren.

 

„Co blbneš? Vína jsi už sice vypil dost, ale zas tak silný to není! Co se stalo, byl si teďka chvilku úplně mimo?“

 

Tyren se na něj jen nejistě podíval, ale nic ze sebe nedostal. Nevěděl, co říct.

 

Ani nemusel.

 

„To ta červenovláska, viď? Pěkně jste na sebe zírali. A jak potom celá zčervenala, jako jablíčko! Stejně jako ty, Tyrene! Haha...“, řekl Fabi, načež se dali všichni do smíchu.

 

Tyren už se pomalu začal probírat. Moc dobře věděl, co má udělat. Jen v sobě hledal sílu.

 

„Dívejte, jak dělá, že nás neslyší!“ řekl vesele Fabi.

 

„Vypadá to, že Tyren nám dostal zásah Amorovým šípem!“ řekl něco věčně mlčící Paulo.

 

Ostatní se na něj jen s úsměvem podívali a zakývali.

 

Fabi se najednou přestal smát, zvážněl a řekl: „Jestli je tomu tak, tak to je docela v maléru.“

 

„Proč?“ všichni, včetně Tyrena, který už našel trochu odvahy, se ho vystrašeně zeptali.

 

„Protože jsem si vzpomněl, kdo to je,“ řekl vážně Fabi.

 

„A kdo to je?“ zeptali se ještě víc vystrašení kamarádi.

 

„Ona je, přátelé, dcera Davovského krále.“

 

Všichni se jenom zklamaně a se soucitem podívali na Tyrena, který během vteřiny ztratil veškerou nabranou odvahu.

 

*****

 

Ale plamen, který v něm vzplál, se dá jen těžko uhasit. A tak zase po chvíli se z toho vzpamatoval. Vzpomněl si na příběhy, jež mu kdysi vyprávěla jeho maminka. Na pohádky o šlechetných rytířích, kteří si svojí udatností a dobrým srdcem vydobyli nejen lásku princezen, ale i požehnání jejich otců, králů, po kterých se pak chystaly obrovské svatby. Tyren věděl, že to jsou jenom pohádky, ale zároveň věřil v to, že jak se říká „v každé pohádce je trocha té pravdy.“



Tyren se věnoval svým přátelům, hrál s úsměvem, že je v pořádku, ale po očku princeznu sledoval. Čekal na svoji chvíli.

 

Její pantatík se vybavoval s nějakým cizincem v černém plášti a zlatou zbrojí vyčuhující zpoza něho. Princezna je jedním okem s předstíraným zájmem pozorovala a přitom nenápadně upíjela červené víno.

 

Najednou byl džbánek prázdný. Princezna na něj před tatínkem, zapáleným v rozhovoru, pouze ukázala, nechtěla ho rušit. Tatínek na ni jenom kývnul a ona se vydala džbánek naplnit.

 

To je moje chvíle.

 

Nalil si zbytek, co byl ve džbánku, a naráz ho vypil. Podíval se na přátele a řekl: „Jsme na suchu, kamarádi! Chce to další džbánek!“

 

S tím se zvedl a namířil si to k princezně.

 

Když ho uviděla, trošku se začervenala, ale pak se zase rychle podívala zpět k plnícímu se džbánu.

 

Tyren šel kupředu přímo k ní. Ale nohy ho zrazovaly, třepaly se a nejistotu roznášely po celém těle. Marně pak hledal slova, která chtěl říct.

 

Už byl u ní, ale stále nic na jazyku.

 

 Prostě něco řekni, jestli to je ta pravá, nezáleží na tom. Buď sám sebou.

 

„Dobrý vínečko, to se musí nechat,“ řekl s předstíraným klidem Tyren.

 

„Mi povídej, pořád chodím tátovi pro nový džbánek,“ řekla vesele lehce červená princezna.

 

„Nedělej, že si sama taky nedáš,“ řekl Tyren.

 

„Znáš to, jen tak na ochutnání, jinak ne,“ řekla.

 

Tyren se na ni přísněji podíval, jako na někoho, kdo něco zatajuje.

 

„Tak dobře, ale nesmíš to říct tatínkovi, slibuješ?“ řekla rozpovídaná princezna.

 

„Slibuju,“ řekl Tyren s úsměvem na tváři, rád, že ji prokoukl.

 

„Vždycky když se někam pootočí, tak si trochu přiliju,“ řekla lehce zahanbeně.

 

„Hlavně když si umíš poradit,“ odpověděl Tyren.

 

Princezna se jen usmála.

 

„A jak se jmenuješ?“ zeptal se nedočkavě rytíř.

 

„Avelin,“ řekla princezna a ještě víc se začervenala.

 

Avšak najednou se otočila a podívala se na otce, který už se díval, se zvednutou sklenicí v ruce, kde se tak dlouho zdržuje. Avelin rychle dodala: „Pokud chceš, tak za hodinku se půjdu ven projít. Můžeš se přidat.“

 

Na okamžik se usmála, pak se bleskově otočila k tátovi a ladným krokem vyrazila ke stolu.

 

Tyren si začal napouštět džbánek, ale zároveň po očku pozoroval Avelin. Už se neotočila, a tak se s plným džbánkem vydal zpátky ke stolu. Tam na něj čekali kamarádi, kteří se šibalsky smáli, protože ho celou dobu pozorovali.

 

„Tak co, jak to vypadá?“ zeptal se nejzvědavější Fabi.

 

„Za hodinku se jdeme projít do zahrady,“ pronesl vítězně Tyren.

 

„Páni!“ řekli všichni naráz.

 

Po chvilce se na něj podíval zase trochu skleslý Fabi a řekl: „A co pan král?“

 

Tyrenovo nadšení opadlo, ale chtěje na tento fakt zapomenout jen odvětil: „To se vyřeší... až potom.“

 

***********

 

Tyren vešel do hradní zahrady. Cestu zde lemovaly několik metrů vysoké živé ploty z tújí, které byly obklopeny záhony s fialovými květy tulipánů. Jeho boty se něžně dotýkaly té nakrátko posekané trávy, která chovala každý jeho krok jako v hedvábí. Tyren pohlédl na oblohu a uviděl, jak slunce už pomalu zapadá na druhou stranu. Bylo už pozdní odpoledne, a ač poledne už dávno minulo, slunce mělo ještě spoustu sil ve svých zlatavých ručičkách, jež obklopovaly všechno, co neušlo do stínu.

 

Tyren došel k mramorové fontáně s výjevem dvou milenců, kteří jsou zabaleni v rouše vášně a slasti. Líbali se, jako by to byl jejich poslední den na zemi, a rukama hledali každou křivku svého milovaného. Socha byla zahalená v zelenočervené barvě červené růže. Stonky růže obrůstaly sochu v naprostém souznění a zahalovaly jinak úplně nahá těla. Květy dodávaly vášeň těm dvěma, umocňovaly jejich souznění a hodovaly jejich lásce.

 

A v tu ránu zpoza sochy vystoupila postava ve fialových kytičkovaných šatech a se zářivým úsměvem na rtech. V levé ruce držela džbánek vína a s ladným krokem a modrými střevíci na nohou se pomale vydala vstříc rytíři. Tyren pln štěstí neváhal ani okamžik a vydal se proti ní. Celé jeho tělo začal naplňovat pocit neskutečné radosti. Slova nebyla potřeba pro to, co oba dva cítili. Jejich oči a úsměv říkal všechno, co každý z nich potřeboval vědět. Mezi nimi vzplál plamen.

 

„Moc ti to sluší.“

 

„Děkuji,“ odpověděla rozzářená Avelin, „jak jsi mě tady našel?“

 

„Sám nevím,“ řekl nad záhadným faktem udivený Tyren, „nějak jsem věděl, že jdu správně.“

 

Načež odpověděla Avelin krásným úsměvem.

 

„Přinesla jsem víno. Dáš si?“ 

 

„Tak to máme druhé!“

 

Načež Tyren vytáhl zpod řemene láhev vína.

 

„Neee! Já nemůžu tolik pít!“ řekla vesele nerozhodná Avelin.

 

Na to Tyren jenom hodil usměvavý pohled, vytáhl z kapsy vývrtku, zkušeně otevřel butelku vína a nabídl slečně nádech.

 

„To krásně voní!“

 

„Taky čtyřicátejčtvrtej rok.“

 

„Páni! Kdes ho vzal?“

 

„No byl jsem tudle u Gilberta von Ertek zabíjet několik příšer v jeho sklepě na víno... Noo... do detailů radši nepůjdu. Zkrátka za rychlé vyřešení problémů mi přihodil ještě tuhle krásnou flaštičku,“ Tyren se hrdě usmál a po lahvince něžně přejel prsty.

 

„No tak to dneska budu muset udělat výjimku!“

 

Usedli na lavičku naproti soše dvou milenců obrostlé květy rudé růže, Avelin nalevo od Tyrena, a jen se smáli, pro ně nebylo potřeba mluvit.

 

Za chvilinku Tyren vytáhl zpoza pravého kraje opasku dvě skleničky na víno.

 

Avelininu tvář zaplnil údiv. Začala se dívat, co u sebe ještě má.

 

„Je pravda, že mně víno z láhve pít nevadí, ale tohle víno… se z ní prostě pít nedá. To by bylo rozené barbarství!“

Na to nalil dámě sklenku, která ji s radostí přijala, přivoněla a znalecky ochutnala.

 

„Neskutečný víno! Takový jsem ještě v životě neměla. Můj taťuška se má ještě co učit v tom, co kupuje na hrad!“

 

Pak se odmlčela, znovu přivoněla a dala si druhý doušek.

 

„Hrozně v tom cítím ořechy.“

 

Mělo by to tak být. Vyzná se.

 

Vědom si toho, že přednost už dámě dal, nalil si skleničku, přivoněl si a nechal si jemně přejet doušek po jazyku.

 

Ano, ořechy, ale nedokážu říct který... možná vlašák.

 

Dal si druhý lok.

 

Jo... Je to vlašák.

 

„Úžasný víno, jojo… 40 let je hold znát,“ řekl Tyren a podíval se na Avelin, která se stále se zářící tváří přikývla.

 

******

 

Za chvíli byla Avelinina sklenka prázdná. Všímavý rytíř se hned ulízle otázal: „Dovolí mi sličná princezna, abych jí nalil další sklenku?“

 

Avelin zprvu váhala, ale pak odpověděla: „Princezna dává rytíři svolení nalít tento vrchovatý pohár a následně v tom pokračovat, dokud bude co nalévat,“ odpověděla Avelin, načež se rozzářené pohledy těch dvou střetly.

 

Pochopila mě

 

******

 

„Mohu se zeptat, kde vaše jasnost vzala tak krásné oči?“

 

„Vaše ctěná jasnost!“ odpověděla Avelin hrubým hlasem.

 

„Ať mě vaše ctěná milost omluví,“ uklonil se Tyren, „mohu na odpuštění nabídnout další sklenku?“

 

„Ale plnou!“

 

Tyren podal princezně vrchovatou sklenku.

 

„Omluva se přijímá!“ odpověděla vážným hlasem Avelin.

 

Tyren se uklonil a otázal se: „Mohu se zeptat, kde vaše ctěná jasnost získala tak krásné oči a úsměv?“

 

„Na to se rytíři sličné princezny nedůstojí ptát!“ odpověděla ihned princezna.

 

„Ale já jsem převelice chrabrý rytíř.“

 

„Dokažte to, rytíři!“

 

„Dokážu kouzelným mávnutím ruky zahřát Vaše srdíčko i dušičku tak hezky, že mi pak ráda povíte, kde jste získala tak krásné oči.“

 

„Ukažte, princi!“

 

Na to si rytíř vyhrnul rukáv s kroužkovým brněním a ukázal napnuté svaly a vystouplé žíly. Protáhl si ruce a usmál se na princeznu, která netušila, co přijde.

 

Tyren se z ničeho nic bleskově natáhl. Levou ruku si opřel o opěradlo lavičky a pravou bleskově zajel pod ramínko princezny. Sjel malinko níž a začal ji lechtat v podpaží.

 

Avelin se řehtala smíchy, její srdce začalo bušit a chechot se nesl do širokého okolí.

 

„Splněno!“ po chvíli těžce mluvící princezna ze svých úst vysoukala něco jiného kromě smíchu.

 

Šťastný Tyren toho nechal. Princezna se v rámci možností upravila a počala zase mluvit královským tónem.

 

„Rytíři Tyrene, to, co jste říkal, jste dokázal, a tak vám náleží odpověď na Vaši otázku.“

 

Tyren ji s úsměvem řekl: „Opravdu si myslíš, že má teď cenu hrát si na slušného rytíře a sličnou princeznu? Po tom, co se tady před chvílí stalo, nám to, že já jsem rytíř a ty, že jsi princezna, stejně nikdo neuvěří.“

 

„To je asi pravda, no…, “ odpověděla zvesela si toho vědomá princezna, „ale i tak ti odpovím. Po mojí drahé paní mamince, rytíři! Udatný rytíři!“

 

Na to se oba dva plni etikety a dvornosti dali do srdečného smíchu.

 

******

Po chvílce se dopila láhev, kterou v těsném sledu následoval i džbánek vína, který přinesla princezna. Po náročném dni a s předchozím náskokem, víno začalo dělat divy. Odstranilo zábrany a v obou vyvolalo neskutečně silné pocity.

 

Tyren se podíval princezně do hlubokého výstřihu a otázal se: „Ty máš ale krásný náhrdelník. Kdepak jsi ho vzala?“

 

„Darovala mi ho maminka, když jsem ještě byla malá. Říkala, že ho pro mě koupila od jednoho šarlatána na rynku. Má mě prý ochránit před zlem. Já tomu sice nevěřím, ale mamince to dělalo radost, když jsem ho nosila. Tak ho nosím.“

 

„Dělalo?“ zeptal se udiveně Tyren.

 

„Ano, maminku už není mezi námi…,“ řekla se špatně hranou lehkostí Avelin. 

 

„Promiň, to jsem nevěděl. Co se stalo?“

 

„No… když maminka čekala další dítě, tak při porodu ona i bráška to nepřežili…,“ povědela Avelin, zatímco se jí v oku začaly objevovat krůpěje slz.

 

„To mě mrzí...“

 

„Nemusí. Víš, dost to mě i tátu sebralo, ale to už je pryč. To už je pryč…, “ řekla, když jí  z oka spadlo několik slz.

 

Proč jsem v tomhle tak špatnej? Nedokážu ji utěšit… uklidnit, aby neplakala...

 

Z ničeho nic v sobě Tyren pocítil obrovskou touhu se princezny dotknout, jen ji pohladit… Nechat ji zapomenout... 

 

Přejel ukazováčkem po jejím čele, odhrnul pramínek vlasů z jejích očí a široce roztáhl ústa v úsměvu. Podíval se jí hluboce do očí. Kapky slz začaly pomaličku zasychat a místo nich se na Avelininině tváři začala objevovat radost. Hned věděl, že smýšlí stejně. Lehce se naklonil a políbil ji lehce na rty. Byl to krátký ale silný polibek. Měl obrovskou moc.

 

Chtěli pokračovat, ale najednou se zpoza rohu vynořila postava v černém a s bílým límečkem. Ozval se jenom zastrašený hlas princezny: „To je Artur, královský komoří.“ Víc už toho říct nestihla. „Tak to jsem ještě neviděl. Princezna tady obcuje s nějakým ubohým rytířem, zrovna když její pan otec jí domlouvá zásnuby! To se Váš pan otec dočkal vděku! Princezno, za mnou! A ty, opovážlivče, se mi kliď z očí! Máš štěstí, že to nemůżu na tebe říct, protože podle pana krále za to nesu jááá... zodpovědnost! Ale přesto jestli tě ještě někdy uvidím u princezny, tak mi ani to nezabrání! Rozuměl si! Princezno!“ Avelin se na Tyrena podívala. Její oči zalily kapky slz a pocit velkého zklamání, nebyla schopná nic říci. „Tak princezno! Já to Vašemu pantátovi povím! Páni, ten s vámi zatočí!“ řekl vážne komoří. V tu ránu to s princeznou hnulo. Shodila z krku svůj náhrdelník s rudým srdcem, podalo ho rytíři do dlaní a smutně se sklopenýma očima řekla: „Nezlob se, už musím jít.“

Tyren na ni hleděl, nemohl tomu uvěřit. Říkal si, jak je to možné, že se tak krásná pohádka může tak rychle změnit v tragédii. Že se tak převeliký pocit štěstí může tak rychle přeměnit v nesmírný žal. Hleděl na ni. Viděl, jak se pomalu otočila, jak jí z oka spadla krůpěj slzy a jak se pak zkroušeně vydala po boku komořího pryč ze zahrady.

 

Rytíř se předklonil, opřel lokty o stehna a hlavu si položil do dlaní. Tyren začal plakat.

 

*******

 

Rytíř tam seděl jenom chvilku, ačkoli mu to přišlo jako věčnost. Když si vzpomněl, co má v ruce, pustil pravou ruku ze tváře a v ní uviděl rubínové srdce. Hleděl na ně pozorně, všímal si každého detailu, každé křivky, jako by to bylo Avelino srdce. Zničehonic se však ve středu objevila černá tečka a z ní se začaly postupně uvolňovat závoje temnoty. Tyren pocítit hluboký strach. Doteď si myslel, že budou odloučeni, to by, ačkoli s těžkostí dokázal překousnout, ale to, že by se mělo něco stát jeho milované, to nemohl dopustit. Hbitě vyskočil z lavičky a vyrazil po jejích stopách. Zohýbaná stébla trávy mu prozrazovala, kudy šli.

Byl už skoro na okraji zahrady, když uslyšel princeznin hlas: „Byla jsem se v zahradě jenom projít. Vždyť na tom přece není nic špatného!“ odpověděla nervózně princezna. „Ty si nemáš co procházet po zahradě, když ti domlouvám zásnuby! Máš stát při nápadníkovi! Je to bohatý panovník ze vzdálené země! Máš být nesmírně vděčná, že si vybral zrovna tebe!“ zahulákal na princeznu nějaký hlas, nejspíš její pan otec, král. Princezna na to nic neříkala, asi jen smutně sklonila hlavu.

Tyren šel blíž a pak si našel místo mezi dvěma hustě porostlými větvemi túje, jež vytvářely malou mezeru. Měl na celé dění kolem princezny krásný výhled. Davovský král zrudlý v obličeji se hněval na svoji dceru.

 

Avšak když se v bráně od hodovní síně objevil muž v černém plášti, přilbu s červenou chocholkou nasazenou na hlavě, králův výraz se okamžitě změnil v široký úsměv. „Taky jste se šel projít do zahrady? To je ale náhoda?“

 

 „Přesně tak, Vaše Výsosti, do zahrady. A po cestě jsem doufal, že zhledám vaši krásnou dceru, Avelin,“ odvětil klidně cizinec. „Ale tu vidím hnedka za vámi, takže do zahrady už jít nemusím, “ pousmál se muž s červenou chocholkou. Okamžitě jeho oči sjely na princezninu šíji, celé se rozzářily. Něco tady nehrálo. Tyren však nevěděl co. Cizinec přišel k princezně blíž, klekl si na kolena a řekl: „Smím nasadit ctěné princezně tento zlatý prsten?“ Byl to krásný zlatý prsten, na vrchu ležel jak lískový ořech veliký smaragd. Princezna se sklopenou hlavou přikývla.

V tu ránu, co se ocitl prsten na její ruce, celá omdlela a spadla cizinci do náruče. Jeho výraz se změnil.

 V  ten moment ho pokrýval temně strašidelný, lstivě zákeřný úsměv, jeho pravá podoba. Jedním mávnutím ruky vytvořil portál a druhým kolem portálu neprostupnou ohnivou stěnu. Všechny záchranné akce krále a ostatních přihlížejících rázem utichly. Tyren tomu všemu nevěřícně přihlíżel se zatajeným dechem. Princezna byla pryč. Pryč od něho a s mužem, který jí chtěl ublíżit. To nemohl nechat jen tak. Vyskočil s princezniným náhrdelníkem v pravé ruce hbitým skokem vstříc ohnivé zdi. Bylo mu úplně jedno, co bude s ním. Záleželo mu pouze na jeho milované, Avelin. Skočil. Ohnivé plameny sežehly jeho vlasy a jeho sváteční šat začal hořet. Spadl těsně před vchod do portálu. Byl jako pochodeň. Celý hořel, řval, drápal se a sípal. Ale přesto se plazil blíž a blíž k portu, k jediné naději najít Avelin. Najednou se portál začal rychle zmenšovat. Tyren, už byl od něj jenom kousek. Ale přesto v tu chvíli tak daleko. Svým tempem by to Tyren zdaleka nezvládl, musel riskovat. Hrál vabank. Dvěma rychlými tempy se odrazil. Avšak jenom malý kousek vpřed. Napřažená ruka se dotkla portálu pouze špičkou jediného prstu. Myslel, že je po všem. Ale nebylo. Portál ho zčistajasna stáhl sebou do temnotemné prázdnoty.

Autor ZlatáVrána, 09.02.2020
Přečteno 88x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter