Zahrada tety Věry

Zahrada tety Věry

Anotace: Hlavně líčení

Je zima, půlka ledna, sedmnáctého ledna. Dnes jsem přijel navštívit mojí tetu Věru. Přijel jsem za ní do Kolodov u Zbiroh. K vlaku, jež pro mě byl nejdostupnější, byla cesta pohodová a klidná. Málo lidí, trocha zledovatělého sněhu podél cesty, milí průvodčí… Jenže během cesty spadly na železniční trať stromy. Vlak jen těsně zastavil před mohutnými duby, jež se rozlomily a padly na koleje. Nebylo nazbyt, museli jsme všichni ve vlaku počkat pár hodin, než se hasiči s motorovými pilami proklestí větvemi a uvolní cestu našemu couráku. Teplota venku pomalu klesala – blížil se soumrak, obloha se zatáhla temně šedými mraky. Šedými jak uhelný dým. Vítr ve větvích mnoha zbylých stromů dul hluboké tóny zimy. Atmosféra ve vlaku a jeho okolí byla až nesnesitelně děsivá. To díky světlům z vlaku a hasičských aut, která ozářily nevelké okolí vlaku. Hasič za hasičem se nořili do stínů a zase z nich vycházeli jak duchové z temnot vyhnaní. Někdo ve vedlejším kupé vyprávěl strašidelné historky o stvořeních, jež v takovýchto lesích žijí. Nikdo z toho neměl dobrý pocit, nebo alespoň já ne. Pár chvil před vyproštěním kolejí, ze spárů padlých dubů, se z nebe snesly první vločky mramorově bílého sněhu. Veliké jako pětikoruny. Sypali se na větve i kmeny všech stromů, na hasiče i na samotný vlak.

Bylo pár minut po desáté večer, když vlak konečně zastavil ve vesnici Kolodov. Venku bylo příjemně, jen okolo pěti stupňů pod nulou. Tady už nasněžilo několik centimetrů sněhu, další padal pozvolna na silnici a chodníky. Vydal jsem se pomalu za tetou, už jsem se nemohl dočkat až ji opět uvidím. Určitě už na mě dobu čekala.

Celý život žila zde na okraji vsi. Hodně jsem o ní slyšel, párkrát jsem s ní i mluvil. To tehdá, když byla u nás na návštěvě. U ní doma jsem však nikdy nebyl, rodiče málo cestovali a samotného mě odmítli pustit. A to jsem k ní byl zván každý rok. Ale tešil jsem se k ní stále více, a tak jsem se o ní snažil pochopitelně i zjistit více. Její dům nebylo hned od cesty vidět, byl skryt za řadou mohutných stromů dle vyprávění přibuzných. To bylo jediné co měli jejich příběhy stejné. Někteří hovořili o nádherné vile, jiní o starém zpola rozbořeném domě. U většiny příběhů jsem měl pocit, že jsou vynechána nějaká důležitá fakta.

Uhnul jsem z hlavní cesty a pak ještě jednou. Tam najednou byla kovaná branka a alej starých stromů. Stále zelených, obsypaných listím, avšak bez známek sněhu a ledu. Nevídaná podívaná v tuto roční dobu. A co více? Zespoda, pod nimi i na nich samotných jakoby něco zářilo slabě modrým světlem. Ne, žlutočerveným světlem. Nebo se mi to jen zdálo? Mé pocity tou dobou už byly velice smíšené. Nádherná to byla zahrada s velmi neobyčejným zjevem. Věděl jsem, že dům, k němuž směřuji, je za některým z mohutných stromů. Ořešáků a kaštanů. Nyní jsem už ty stromy poznal, stál jsem hned u branky. Sáhl jsem rukou na kovovou kliku u branky. Zapomněl jsem si při výstupu z vlaku vzít pletené rukavice. I přes to, že venku byl mráz.

Prvně jsem myslel, že se mi to jen zdá. Napodruhé už jsem si byl jist. Čiré rampouchy, jež visely z květovaných vzorů branky i z kliky, nestudily. Ony hřály. Ještě děsivější pocit byl po vstupu za branku. Dříve než jsem se otočil, abych branku zavřel, se zahrada roztáhla do všech stran. Znenadání se zvětšila ne dvakrát, ne třikrát, ale minimálně desetkrát. Uvnitř zahrady bylo teplo jako koncem jara. Hlavou mi projela myšlenka skleníku bez skla. Jen se vzduchovou bariérou. Místo sněhu se z nebe snášel jemný déšť jako když se sype ten nejjemnější sopečný popel. Stromy, jež jsem nyní sledoval zevnitř zahrady, nebyly nyní veliké dvacet metrů. Narychlo narostly na padesát či šedesát metrů. Byly též dále odemě.

Celá zahrada byla plná různých stromů a keřů. Gigantických kaštanů, nepatrně menších ořešáků, jabloní velikých jako dvoupodlažní domy, hrušní s hruškami tvarem blízkým osmicípé hvězdě. Nechyběly ani třešně s oranžovými plody velikosti grepů nebo broskve malé jako hrášek. Keře jsem neznal většinou. Jeden mi připomínal růži šípkovou až na to, že jeho plody měly tvar malých medůzek. Druhý a poslední povědomý keř byl jasně žlutý šeřík s azurovými pestíky. Od branky vedla cesta, dlážděná drahokamy? Velikým jako kočičí hlavy podél silnic a chodníků ve městech?! Po stranách cesty rostly byliny, jež se pohybovaly s jemným vánkem sem a tam. Takovéto byliny, co zde rostly, se rozhodně nedaly nalézt na nějaké běžné vesnické zahradě. Některé rostly i z dutin stromů. „Nebylo to možné? Nebo snad ano? Nespím ještě ve vlaku?“ říkal jsem si sám pro sebe. Štípnutí mě bolelo, takže to možná přeci nebyl jen pouhý sen. V tu samou chvíli jsem si uvědomil, že je zde nějak moc světlo. Vždyť za pětatřicet minut měla být půlnoc. Zprvu jsem nevěděl z čeho se světlo line, pak mi to pomalu začalo docházet. Do temné noci zářily různými barvami houby v okolí stromů. Nejen v okolí, rostly i na kůře nahoře ve větvích v okolí dutin, nebo kořenech, které nebyly schované pod zemí. Jejich záře byla velice zanedbatelná. Díky tomu všimnouti si jich dalo veliké úsilí člověku, jako jsem já. Člověku, který nic podobného nikdy dříve neviděl. Z hub se k zemi snášel jemný prach, který jakoby mizel, než dopadl na pevný povrch. To, co jsem zprvu považoval za prachový déšť, byly ve skutečnosti výtrusy. Z nich vycházela jasně matná záře, která vše jemně ozařovala duhovými barvami.

Jít zpět nebylo už možné. Branka se po mém průchodu sama zamkla. Byl jsem ohromen, vyděšen, zaujat a překvapen zároveň. To vše i mnohem více z toho, co jsem sledoval v mém okolí. Mohl jsem jedině jít po dlážděném chodníku dopředu. Došlo mi, že sejít z cesty by nebylo bezpečné. Nevěděl jsem co více ještě čekat. Co kdyby tam rostlo něco nebezpečného? Po pár krocích mi bylo jasné, že tu nejsem sám. Někdo nebo něco mě sledovalo. Nějací tvorové žili v korunách stromů, v trávě a keřích po celé zahradě. Chvílemi byl slyšet šum jejich blanitých křídel, rachot listí u mohutných kořenů ovocných stromů jak malí tvorové spěchali se přede mnou schovat. Mnoho jsem jich pouze slyšel, nebo jen zahlédl pohyb stínu kdesi vysoko ve větvích.

Odněkud zepředu se ke mně doneslo rozladěné zahoukání sovy, kterou jsem asi vyrušil při lovu večeře. Hodně obyvatel pravděpodobně spalo. Před malou dutinou v nejbližším kaštanu visel malý perleťově bílý netopýr. Kůži měl velmi slabou. Místy, zejména na křídlech pod bílou barvou prosvítaly žilky s jeho rudou krví. Drápky ostré a tmavé jako čepele z kalené oceli zaseknul do ohbí větve na níž tvrdě spal. Hlavu měl schovanou pod křídly, ovšem uši se mu tam nevešly. Připomínaly chlupaté trojúhelníky tmavší barvy než celý zbytek jeho těla. Jako by tam byl na stráži toho otvoru do nitra stromu.

Chvíli jsem se na něj díval, ale nakonec se má pozornost stáhla za ten kaštan. Něco se tam hýbalo. Po chodníku zpoza stínu kaštanu vyšla paní postejně vysoká jako já. Podívala se na mě a tázala se: „Už jsi tady, Pavle? Měla jsem o tebe strach, kde jsi byl tak dlouho? Jsi v pořádku? Vypadáš dost unaveně, pojď ke mně domů. Za touhle zatáčkou už uvidíš můj dům, cíl své dnešní cesty.“ Byla to moje teta Věra. Mluvila radostně a velice rychle. Vysypala ze sebe plno otázek, aniž by mi dala prostor na ně jakkoliv odpovědět. Navíc jí nepřipadalo vůbec divné, že je zde na její zahradě tolik těžko vysvětlitelných věcí, k nimž jsem se stále otáčel prohlížejíc si je.

Autor Zyfu, 01.03.2024
Přečteno 58x
Tipy 3
Poslední tipující: Pacik, Chane, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavé, bude to pokračovat?

01.03.2024 14:27:24 | Chane

Děkuji, zatím asi ne. Ale pro jistotu jsem tomu nechal otevřený konec.

01.03.2024 14:56:24 | Zyfu

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí