Laskaví podivíni

Do toho domu jsem vstoupila půl roku poté, co táta umřel.
Dřív jsem nemohla. Došla jsem vždycky jen k vratům a utekla. Jako by za nimi číhal dusivý šedivý mrak, plný bolesti.
Dnes to bylo jiné. I bolest se zmenší s odstupem času.
Otevřela jsem dveře do síně. Puch zatuchliny byl příšerný, stojící vzduch zadýchaný starými věcmi. Regály ke stropu se závěsy bezútěšně hnědě červenými, stará lednice, pootevřené dveře do koupelny, kde stál starý brutarový kotel. Maminka v něm kdysi zavářela sklenice s paštikou, namíchanou řezníkem u zabíjačky. Naplnila je moc, víčka tehdy všecka vybouchla, paštika skončila ve vodě, takže jsme neměli nic.
Zatápěla jsem v něm každou sobotu. To byl čas určený ke koupání. Vodu jsem nechala natéct do kýblů a postupně naplnila celý objem kotle. Stejného kotle, kde se vyvářelo bavlněné prádlo s mýdlem. Tak to prostě tenkrát bylo.
Vzala jsem za kliku dveří do kuchyně a obýváku.
Stará kuchyňská linka, sporák na plyn, kachlová kamna se šíny. Na nich maminka pekla peciválky. Ráno uvařila meltu, a nechala v černé plechové konvici na kamnech celý den, aby byla teplá.
Vedle v obýváku stála ohromná skříň. Otevřela jsem ji. Tátovy kabáty, saka s kalhotami. Ještě dnes byly slabě cítit hospodským kouřem, kde táta dlel většinu času a nic na světě ho nepřimělo odejít.
Z kapsy hnědého oblýskaného saka čouhal papír. Vytáhla jsem ho. Byla to zalepená dopisní obálka. Vzala jsem ji, pohledem naposledy přejela nábytek, vyšla z domu a zamkla vrata.
Cestou domů jsem myslela na dopis bez adresáta. Táta nikdy nepsal dopisy. Vlastně ani nevím, jaké měl písmo.
Doma jsem si udělala meduňkový čaj, stulila se pod deku a vyndala dopis z rozříznuté obálky.