Naděje

Byla mi zima, ocitla jsem se v nehostinné krajině sama venku v zimě ve sněhu a mrazu se zataženou oblohou v nehostinném šeru mezi holými kmeny stromů. Uviděla jsem muže v plášti s kápí přes hlavu a s převázaným levým okem. Mířil na mne šípem z nataženého luku. Neměla jsem strach, byl mi mile povědomý, byl to ON?

Požádala jsem průvodce, aby se připojili ke mně na cestu. Po pravé ruce jsem vnímala bohyni, která zná plně hojnost i nouzi. Za mou levou ruku se chytla moje malá blondýnka, která svírala v ručce na srdci panenku od sestry Černé Víly. Ocitla jsem se s blondýnečkou v náruči ve vzduchoprázdnu na hamace, která poklidně plula vesmírným prostorem. Pak se hamaka s námi rozhoupala a nabírala rychlost až v trysku několikrát obkroužila zeměkouli a poté skákala nahoru a dolů dokud se neroztrhla. Blondýnečka se rozletěla a roztříštila na blyštivé kousíčky s žalostným voláním mámy. Odevzdala jsem se nezvratnému osudu a ničemu jsem nebránila. Stála jsem tam odhodlaně rozkročená a rozpažená a loučila se se svým dítětem. Vím, že v srdci neumírá jako věčná duše. Nauthiz je naděje a jiskra co nezhasíná a ta je dítětem pravdy a víry. 

Nakonec jsem viděla statný zdravý strom s moudrým starým duchem a stala se jím v silném souladu a celistvosti. Svůj strom stále hledám neb předešlé vždy došly k újmě jak na zemi tak na všech cestách.