Dopisy Adamovi - 4. dopis

Anotace: dnes o dualitě - jak tma a světlo, duše a hmota, On a Ona stvořili svět

Zdravím Tě Adame,

partnere mé duše, jako obvykle, i neobvykle, zblízka i z dáli, z mého i z Tvého srdce, mé i tvé mysli. Procházím Tvým tělem, jako myšlenka, jako pocit, malé žhavé nic, tma uprostřed temnoty, záblesk uprostřed světla. Rozum zůstává stát, konečně mlčí, jen se tiše dívá. Mysl staví překážky, vzdušné zámky se zamčenými dveřmi a tisící zářícími okny, zamčenými na petlice. Fantazie jedním dechem, jedním mávnutím černých křídel, překročí každou zeď, rozpustí ji v dým, zruší každou překážku a kráčí tiše krajinou, kterou si právě tvoří. Překročí počátek času a učiní z věčnosti prosté teď.

A tak tu jsi, prostě jen jsi, Ty a jenom Ty. Všude a nikde. Spíš a nevíš o tom. Jsi vším i ničím, koncem i počátkem, jediným principem, který přetrvává z věků do věků. Na počátku byl konec a na konci počátek. Jsi hrdlem přesýpacích hodin věčnosti. Místem, kde se neděje nic, kde je vše jako Tvé nekonečné možnosti. A tu přicházím já. Tvůj první pocit. Probouzím Tě. Cítíš nepokoj. Lehce se rozvlníš. Pocítíš nudu. A pak přicházím já, Tvá první myšlenka: Pojď si hrát. A tu přichází Tvůj druhý pocit: zvědavost. Kdo jsi? Nevidím Tě. Nevidím nic. Je tma. A tu přicházím jako tvá druhá myšlenka: Já jsem tma. Stvoř světlo, abys mě poznal. Stvoř svět, abychom si mohli hrát. A tu přichází Tvůj třetí pocit: touha. Touha poznat. Touha tvořit. Touha být. A tak jsi stvořil světlo a svět. Já tvořila s Tebou. Ty zvenčí a já zevnitř. Stvořil jsi věci a já jim dala pohyb. Stvořil jsi život a já mu dala tvoření, hru. Sedmý den jsi stvořil syna, muže, svůj obraz. Já mu dala touhu. Jako Ty zatoužil poznat, tvořit. A tak jsem Ti řekla. On je jako Ty, jeho otec. Ty máš mě, tvoříme spolu. On také touží nebýt sám. Tak jsi z něj stvořil ženu, jako já povstala z Tebe. Je jeho součástí, jako já Tvojí. Je a není, jsem a nejsem, spojujeme se a rozdělujeme, aby mohla být touha. Touha není bez rozdělení. Touha po lásce, po spojení. Ale bez touhy není láska. Protože touha je pohyb. A bez pohybu není život. A bez života není láska.

Stvořil jsi muže, aby ses nenudil. Ženu proto, aby se nenudil muž. Co bylo však stvořeno, aby se nenudila žena? No přeci Ty, bůh. Ona je v neustálém vnitřním spojení s Tebou, skrze mne, Matku matek. Muž tvoří v tomto stvořeném světě, je jako Ty. Žena tvoří s ním, oživuje, propojuje viditelné s neviditelným. Hrají hru, jako my. Jsou hravější než my. My jsme svázáni pravidly, která jsi nastavil na začátku - gravitace, síly, prvky a jejich reakce. Oni si dokáží svá pravidla různě měnit. Jediné pravidlo, jímž jsou vázáni, je, že každý následek má svou příčinu. Je to moc zajímavé. Svobodně tvoří svůj svět. Někdy místo tvoření ničí. Je to také tvorba, ale jiná. Někdy jsou i nešťastní z vlastních i cizích chyb. Zapomenuli, že život je jen hra, tak jaké chyby. A tak je to dobře. Nevědí, že si jen hrají a jdou do toho naplno. Mají svobodu, mají možnost volby, kterou jsme jim dali, když jsem podala Evě jablko v přestrojení za hada. To se nám tenkrát povedlo. Jinak by to nebyla hra. Moc se Ti do toho nechtělo, bál ses chaosu. A já Ti řekla, neboj se, bude to zajímavé. A je. Pozorujeme ten tanec spolu a bavíme se. A držíme jim palec, našim dětem. Všem stejně. Neboť každý živý tvor je naším milovaným potomkem. Držíme jim palce a milujeme je, od věků do věků.

Tvoje spisovatelka

            Eva