Dopisy Adamovi - 5. dopis

Anotace: poetická milostná fantazie o lásce mezi Matkou Zemí a Sluncem

Posílám Ti, Adame, další pěkné pozdravení,

a nořím znovu naše duše spolu do průzračných hlubin mé fantazie, mé milostné filosofie. Ty a já, naše podstata, tedy souhra protikladů, mužská a ženská energie, plus a mínus, světlo a tma, energie a hmota, jsme v láskyplném tanci dali do pohybu tento svět, za laskavého a všudypřítomného bytí zdroje, z nějž jsme ruku v ruce vyšli, a do nějž se neustále vracíme, abychom se očištěni vrátili zpět. Potkáváme se, spojujeme, prolínáme a rozdělujeme se v nekonečném počtu podob, na nekonečném počtu míst, vždy a stále, znovu a znovu. Ty, tvořivá energie, roztančíš mne, hmotu, pod drobnohledem mikroskopu, způsobíš to hemžení pod mikroskopem i v pěnění kvasícího piva v sudu.

Zahoď lupu, vyjdi na horu a rozhlédni se kolem. Nedívej se na věci, dívej se do dáli. Uvidíš mne, matku Zemi, zvlněnou Tebou, Tvou energií přicházející ze Slunce a stoupající z hlubin. Tím přijímáním přívalu energie se já, Matka Země, miluji s Tebou, Sluncem, který mne svou žhavou sluneční vášní zahříváš, až jsem v oblasti pupku celá rozpálená. Spojeni pevným svazkem gravitace tančíme svůj nekonečný tanec, otáčíc se každý kolem sebe, já kolem tebe, a spolu kolem tajemného temného srdce galaxie. Jednou se rozpálíš svou vášní tak, až se v Tvé horké lázni rozpustím a splyneme spolu v nádherného rudého obra. Pak odhodíme rudou slupku a budeme v nerozlišené jednotě spolu rotovat, proměněni v malou hvězdičku, bílého trpaslíka, až do skonání věků, než nás opět pohltí zdroj, aby celá hra mohla začít znovu. Neboť příběh příběhů je nekonečný. Konec je počátkem a počátek koncem.

Sejdi z hory a lehni si do trávy. Přilož ucho, ucítíš celým tělem moji touhu po tobě, říká se jí gravitace. Já Zem, jsem Tvá matka i milenka, Tvá Žena žen. Miluji vše na zemi, bez rozlišení, svou láskou k sobě přitahuji vše. Jsem Matka matek, ze mě se rodí vše a ke mně se vše pozemské po své pouti tímto světem vrací. Moje srdce je horké, bije pro Tebe. Bije pro všechny bytosti, které naslouchají.

Někteří lidé se zlobí na jiné lidi, že se ke mně chovají neuctivě, že mě ničí, ničí jiné mé děti. Já jsem matka, matka všeho živého, a vy, bytosti všech velikostí a tvarů, vy všichni do posledního, jste moje děti. Miluji Tě ze všech nejvíc, stejně, jako všechny ostatní. Ano, některé děti, ty, které si myslí, že jsou nejchytřejší, jsou ty nejpošetilejší a ničí vše kolem sebe. Ponesou si za to důsledky. Já jim nemohu pomoci. Ale já, matka Země, jsem tu byla dávno před mými dětmi a budu zde i potom, než se spojím s Tebou Sluncem v žhavé Jedno.           

Lehni si na břicho a roztáhni ruce, zaboř do mne prsty, ucítíš mou vůni. Celým tělem ucítíš, jak Tě pevně držím. Pohlaď mě po mých zelených vlasech, přivoň k mým červeným rtům vlčích máků, pohlédni do mých modrých očí chrp a pomněnek. Projdi se po mých krásných záhybech, vykoupej se v mých tůňkách, prozkoumej mé jeskyně. Mysli stále, že jsem to já, Tvá žena žen, a ucítím Tvou laskavou přítomnost. Odměním Tě svou nekonečnou krásou, vůní mých luk a lesů. Ano, nejsem všude tak krásná. Jsem pokrytá jizvami silnic a vředy továren. Ale i ty mají svoji krásu. I tam mě můžeš potkat. Jsem i v Tvém srdci. Celá se tam vejdu. Tak je veliké.

Jdi a dívej se, kde všude se potkáváme. Já květina nastavuji tvář slunci a s trpělivostí toužebně očekávám, až Ty, nádherný motýl, přistaneš a napiješ se mého nektaru, který pro tebe ukrývám ve svých zákoutích. Já, čapí máma, sedím na hnízdě a trpělivě čekám, až něco ulovíš a doneseš. Já, plachá laň, se z povzdáli dívám, jak se Tvé parohy zaklesnou do parohů protivníka. Jako dva hadi jsme propleteni v hloubi lesa. My dva, jako dvě káňata, kroužíme vysoko na nebi svůj svatební tanec. Já, matka fenka, Tě trpělivě olizuji, své malé štěňátko, ještě slepé. Já, stará borovice, horkostí Tvé božské energie, proměněná v suché dřevo, silou Tvého blesku vzplanu nádherným ohněm lásky. Kolem ohně tančí indiáni, mé děti, které jsou vědoucí. Oni nezapomněli, že jsem jejich matka a Ty otec. Ty pak mne, hořící Matku zemi, zasypeš chladnými polibky deště. Můj oheň se promění v dým, který bude stoupat vzhůru k Tobě. Ty mne pak obejmeš silou svého větru, a rozneseš můj dým do dáli. Až dojdeš k moři, uvidíš zpěněné vlny, jak dobývají a hladí břeh. To já jsem tím břehem, a Ty na mne něžně dorážíš příbojem vln.

Tvá něžná síla mě zahřívá i zevnitř. Moje horké jádro, mé srdce, žhne Tvou láskou. Síla tohoto vnitřního spojení se dere na povrch a já se v milostném spojení zachvívám v poryvech zemětřesení. Energie našeho spojení prýští ven žhavými proudy lávy. Naše spojení oživuje tento svět. A dává životu život. Jsi každou spermií, které toužebně pluje ke mně, k vajíčku, jsi pylem, který dosedá na můj pestík. Jsi silou, která vše, co JE, tedy mne, dává do pohybu.

Proč jen si lidé, mé pošetilé děti, vymýšlejí pohádky o bozích mimo tento svět. Cožpak jim nestačím já Země a Ty Slunce? Cožpak jim nestačí láska a úcta k nám, kteří jsme je z našeho milostného spojení stvořili a tvoříme dále? Proč se mě snaží ve svých představách krájet, a pak se o ty kousky prát? Cožpak si lze rozdělit matku? A na Zdroj, z nějž pocházíme všichni, na ten zapomněli vůbec. Vymýšlí se své pohádky a pak se o ně přou. Jsou legrační. Vymysleli si svůj svět, každý svůj, a v něm žijí. A ten skutečný, mají za vymyšlený. No jsou to děti. Musíme s nimi mít trpělivost. Moje láska matky a Tvá láska otce spočívá v tom, dát jim svobodu a poskytnout jim prostor. Aby si mohli hrát svou hru života, jako ji hraji já s Tebou. Nechť svobodně tvoří, jako tvoříme my.

Já, duše Tvé duše,

            Eva