Dopis, který nikdo nečetl

Dobrý večer.

Sedím a píšu si sám sobě.
Ne proto, že bych chtěl slyšet odpověď — spíš proto, že už nechci mlčet.
Někdy má člověk pocit, že mu v hlavě zůstalo víc slov než dechu.

Dnes píšu o příběhu, který mě provází.
O příběhu, co má pach prachu, levného jídla a nevyřčených vět.
Nebude veselý. A ani nemá být.
Vlastně – nikdy nebyl.

Říká se, že máme být vděční.
Za všechno, co nám život dá.
Ale já se ptám – za co přesně?
Za bolest, která se vrací, i když ji nechci?
Za dětství, které se nikdy nestihlo nadechnout?

Nikdy jsem nic nedostal.
Ne ty věci, které se dají koupit.
Myslím ty, které člověk cítí v hrudi – klid, pochopení, jistotu, domov, lásku. Všechno, co má být samozřejmé, mi vždycky stálo těsně za hranicí dosažitelného.

Znáte ten pocit, když pořád jen dáváte?
Dáváte, protože věříte, že je to správné.
Dáváte, protože jinak to neumíte.
A pak zjistíte, že vaše dobrota je pro druhé jen pohodlí, které považují za samozřejmost.
To je chvíle, kdy se člověk začne pomalu zmenšovat.
A nakonec nezůstane nic, jen únava.

Říká se: cti otce svého i matku svou.
Ale jak se to dělá, když vzpomínky pálí víc než pomáhají?
Jak se ctí někdo, kdo nedokázal dát ani základní jistotu?
Jídlo, teplo, klid… věci, které dítěti říkají: „svět je v pořádku.“
Mně to nikdo neřekl.

Celé dětství jsme se stěhovali.
Nové školy, nové tváře, žádné zakořenění.
Vždycky jen rozbalit krabice a znovu doufat, že tentokrát to vyjde.
Nevyšlo.

Od dětství jsem pracoval.
Nosil domů peníze, jako by to byla vstupenka k přijetí.
Platil dluhy, zachraňoval, věřil, že pomoc něco změní.
V osmnácti jsem si vzal hypotéku –
myslel jsem, že tím koupím klid.
Dnes vím, že klid se koupit nedá.
V domě, který měl být začátkem, zůstali oni.
Bez nájmu, bez díků, beze slov.
A já? Jen se ptám, kdy se ten dluh obrátí.

Možná nejsem jako oni.
Možná jsem nikdy nebyl.
Někdy mám pocit, že jsem se narodil do cizího života.
Do příběhu, který mi nepatří.

O otci, který mě zplodil, vím jen z doslechu.
Vězení, útěky, nakonec úmrtní list.
Čekal jsem, že přijde smutek.
Ale přišlo jen ticho.
A prázdno, které už se nikdy nevyplnilo.

Snažím se dívat na svět jinak.
Na lidi, na vztahy, na sebe.
Ale čím víc se snažím, tím víc vidím, jak snadno berou.
Jak se usmívají, když dáváš,
a odvrátí zrak, když nic nezbyde.

Někdy mám pocit, že ticho je jediná odpověď, kterou svět nabízí.
Ticho po všech otázkách, po všech proč.
Ticho, které zabolí, ale aspoň nelže.

Možná se to jednou naučím přijmout.
Možná ne.
Ale dnes… dnes to aspoň píšu.
A to stačí.