VĚČNOST

VĚČNOST

Zpráva, jenž právě obléhala celý internet. Díval jsem se na ni, v očích se mi leskly slzy a odraz zářící obrazovky. Ve tváři jsem měl nevěřící výraz. Cítil jsem, jak mi cuká spodní ret. Dech se mi zatajil, ztěžkl. Z nehmotného plynu jakoby se stal plyn vážící tuny. Snažil jsem se ho natáhnout do plic. Snažil jsem se, ale dech se mi stále klepal. Celý jsem se klepal. V dlaních jsem ztratil cit. Telefon, který jsem v nich svíral, jsem nevědomě upustil a zem, jakoby si ho k sobě přitahovala nějakým neviditelným lanem. Pro nic jsem se nezmohl. Jen jsem se díval. Dopadl na podlahu a jeho vnitřnosti se rozletěly. Stále jsem lapal po dechu. Přicházel další a další pokus. Dech se mi neustále chvěl. Nemohl jsem se nadechnout. Nešlo to. Cítil jsem, jak mi těžknou plíce. Na hrudi mě tlačilo. Byl to jakýsi nepříjemný tlak. Tlak, který mi dával znamení, jistou zprávu. Začalo mne bodat na levém prsu a já už věděl, co to znamená. Věděl jsem, že si pro mne věčnost přichází. Už otevírá své dveře, svoji bránu na druhou stranu. Cítím jak tlak pomalu ustupuje. Váha se snižuje a myšlenky mne opouští. Věčnost už mne volá. Šeptá mi do ucha. Chce, abych šel za ní. Vidim ji před sebou. Snažím se na ni sáhnout, natahuji po ni ruku. Natáhla ke mne svoji. Díval jsem se věčnosti do tváře. Byla překrásná. Uchopili jsme se za ruce a pomalu mne vedla ke dveřím, jenž před námi stanuly. Cítil jsem se tak lehký, jako peříčko. Jako plyn. Dveře se otevřely a mne oslnilo ostré bílé světlo. Panenky se mi stáhly. Bylo světlejší, než-li samotná věčnost. Bílé, jako tisíce andělů. Malými krůčky jsme se k nim přibližovali. Udělal jsem poslední krok a vstoupil do světla. Celého mne pohltilo, dveře se za námi nadobro uzavřely a já věděl, že teď už patřím jen ji. Budu s ní navěky. Teď patřím věčnosti.