Zvláštní setkání

Anotace: Kočka jako kočka, kocour jako kocour... anebo?

Výdaje za kočičí žrádlo se už staly stálicí na našem dovolenkovém rozpočtu. Nevím, jestli je to náš osud, nebo si to vyhledáváme sami, anebo si to ty kočky prostře řeknou, ale už je to roky, co to takhle funguje.

A vždycky to začne stejně. Přijde vyzáblé kotě, nebo mladá kočka. Která je sice bázlivější než její družky, ale o to je taky hladovější. My jim do kelímku od jogurtu či jiného produktu nasypeme granule a nejpozději do tří dní se k nám stáhnou kočky z širého okolí. To vede k tomu, že musíme vytvořit více misek, protože s hierarchií nejsou žádné špásy a my samozřejmě chceme hlavně vykrmit ty hubeňoury, co nám projevili důvěru jako první.

Jako dnes si vzpomínám na prvního sotva odstaveného černého kocourka, který nás takhle oslovil. Vypadal jak Glum z Pána prstenů. Tak vyzáblý a vypelichaný. Zrovna jsme přijeli a neměli jsme žádné maso, které by mu šlo dát. Naštěstí pro něho, jsme neměli skoro nic, takže jsme vyrazili na náš tradiční úvodní nákup k naplnění lednice, aby bylo z čeho vařit. Do košíku jsme přihodili i ty granule. Sice jsem si říkala, že je to asi zbytečné, že to zvíře vypadalo, že doklepe, než se vrátíme, ale… ještě se držel. Nasypali jsme mu štědře. Nacpal se tak, že vypadal jak chodící pidisoudek. Navzdory manželově podpoře se můj návrh říkat mu Glum neujal a dcera ho pojmenovala prostě Chloupek. Když jsme odjížděli, bylo z něj solidní pohledné kotě, které si získalo i sousedy a sousedi od nás zase zdědili zbytek granulí.

Roky jdou a kočka jako kočka. Přijdou, když mají hlad. Jsou chytré. Cítí, když máte něco lepšího než jen granule. Jenže… není každý den kůže z kuřátka. A někdy je to i humorné pozorovat je. Očichají granule a ušklíbnou se. Vyrazí do okolní suché trávy na lov něčeho lepšího. No a na to, aby se člověk dozvěděl, jak to dopadlo, stačí jen počkat, jestli se na zpáteční cestě těch granulí vděčně nažerou, anebo jen zkontrolují okolí. Vlastně to člověk pozná už z toho, jak z té louky jdou.

Kočka jako kočka, kocour jako kocour. Totiž… až na toho z delty. Byl velký, ale ještě neměl takovou tu podsaditost, protivně baňaté tváře a roztrhané uši od šarvátek, jako alfa kocouři. Mladý, štíhlý, nejelegantnějších kočičích pohybů, celý černý a v ušlechtilém obličeji měl ty nejzářivější oči, jaké jsem kdy u kočky viděla. Když se na vás jimi díval, měli jste pocit, že vám jimi něco říká. Jako by to ani nebyla obyčejná kočka, ale černý jaguár z pradávného barevného pralesa.

Přišel, sedl si na nízkou zídku a z vesmírné temnoty svého kožichu na mě hleděl. „Tommy?“ zeptala jsem se překvapeně. Jako by mi mohl odpovědět. „Proč mu tak říkáš, mami? To je přeci Chloupek,“ ozvala se dcera, která se přišla podívat s kým mluvím. Sáhnula jsem po mobilu, abych si to krásné zvíře vyfotila, ale on se zvedl a jediným elegantním skokem zmizel kdesi v sousední zahradě.

A protože se u nás zastavil jen jednou, zůstaly ty nejzářivější zelenožluté oči jenom ve vzpomínce. Kdo ví, třeba neměl rád granule. Anebo to byla skutečně vzácná návštěva z jiného časoprostoru?