Žížaly a červy

   Skupina chlapců obkroužila na rozpáleném chodníku tenoučkou žížalu převalující se vlastním tělem ze strany na stranu. Neměla se kam skrýt. Beton ji oddělil od přírody, ve které by se mohla alespoň zavrtat do kypré hlíny, ale na místo toho žhnula a schla na nepřirozené ploše s hloupými tvářemi visícími nad ní, sledující její pohybové kreace, jako by byla pro ně akrobatkou či hadí ženou v cirkuse. 

   Nejspíše si neuvědomovali, že se je nesnaží zaujmout svým přetáčením a kroucením se ve smyčkách. Je možné, že si to uvědomit ani nedokázali a s trochou zvráceného nadšení v jejich očích, se zablýskl velmi pomalý a útrpný konec žížaly.

   Snad jsem i viděl na jednom z těch chlapců pohled, který jevil trochu náznak lítosti nad nemohoucím tvorem. Možná si to teď jen domýšlím, abych mohl žít s klidným pocitem, že i bezmocná bytost jako ona, poznala soucitu druhých.

   Pod pražícím se sluncem se žížala svíjela do různých vlnovek a otáček, snad aby se vysvlékla ze své nepohodlné a ohyzdné fyzické schránky. Takhle alespoň na mě působily její cukavé pohyby. Odírala pouze svou křehkou kůži o drsné hrboly betonu, rotovala kolem svého vlastního středu, a člověk by pomalu ztratil při chvilkové nepozornosti tušení, kde je její konec a kde začátek.   

   Věřím, že na zemi je spousta jiných, stejně podobně neschopných žížal, červů nebo ponrav, kteří kříčí svým pohybem a řečí těla, že tam někde nad nimi je celý svět, který je trýzní upřeným pohledem. Myslím si, že nikoho nijak zvlášť nezajímá co si tahle žížala myslí. Není jí co platné si stěžovat kdyby mohla. Koho by vlastně její strasti měly zajímat? Vždyť nemá řádná ústa uzpůsobená k mluvě, mozek stvořený pro vytváření složitých myšlenkových pochodů, a i kdyby měla tu možnost vyslovit alespoň jedno srozumitelné slovo, snad by jen mimika na její neexistující tváři postačila k rozluštění jejích myšlenek – co s tím? Ať už bych k ní cítil lítost, nic to nezmění. Člověk na ni bude civět, a po vyslechnutí by ji nakonec nechal ve svém stálém útrpném pocitu sevření ve své bezmoci, protože jsou podstatnější věci na starost než zabýváním se nepodstatným tvorem. Takové hnusné stvoření – žížala, červ – to je vlastně jedno – každá jim jiná podobná havěť plazící se po zemi v trávě, je leda dobrá pro zezobnutí ptáky, či roztrhání hlodavci a ježky. 

   Proč je vůbec lidé nechají takhle hyzdit silnice a chodníky? Proč bych je nemohl naházet všechny k sobě do jedné velké bedny, kde by se valily a přetáčely mezi sebou, každá splývala s druhou, a ohavnost v červišti by přerůstala jakýmkoliv byť nepatrným hmitem? Házel bych jim na rozežrání kusy tvrdého pečiva, zkažené maso z dobytku a rozjeté zvěřiny se zbytky srsti a kostí, které by se jinak povalovalo nesmyslně na vozovce, slupky z okrouhaného ovoce a zeleniny, nebo spadeného podzimního listí a suché trávy. 

   Všechna tahle nesourodá směs by se stala zmokvalou pastvou pro takové žravé tvory, kterým je zcela jedno do čeho hryzají a v čem se vrtají. A pokud by se tam jedna přestala zcela hýbat a žrát, vrhly by se na ni haldy ostatních bezduchých a nechutných červů, kteří by ji zcela rozhryzali a její zbytky by se rozložily pod tou veškerou hnilobou a plísní, která by ji vsákla do svého tlejícího celku.

   Nakonec by se v tom odpadu rozežrali všichni navzájem.

   Mezi mým krátkým uvažováním se kus větve zaryl žížale pod kůži. Klacek ji svým pošťuchováním posouval nedobrovolně z místa na místo, protože jednoho chlapce nejspíše přestalo bavit pouhé sledování a čekání na to co bude dále, a tak ji chtěl přehazováním blíže k ostatním výskajícím hochům, v úmyslu je její odporností, kterou pro ně tenhle tvar představoval, zlomyslně postrašit.

  Co mohla žížala dělat?
  Co bych dělal já sám? – Kdyby se nade mnou dmuly děsivé hnáty s jakým si ostnem, který by mi proděrovával mé nahé, nemohoucí a bezmocné tělo, za křekotu trýznivých zvuků zarývajících se do mozku, děsným zjevem drásající mi duši – s výsměchem nad mou vlastní zbytečností.   

   Proč vůbec mám pocit, že k ní začínám mít sympatie? Teď když už se žížala skoro přestala hýbat a prakticky už reagovala pouze a jen ze setrvačnosti cuknutím jejího zbídačeného těla, které snad už jen chlapci zkoušeli, kolik toho ještě snese a nechá si pomyslně tolerovat. Řachot a jásot mezi nimi také už pomalu ustoupil a někteří se začali rozhlížet za sebe a hledali si novou hračku na vyléčení jejich nudy. Nejspíše je už přestala bavit, z pohledu na jejich tupé tváře.

   Začal jsem žížalu vnímat jako sobě rovného poté, co jsem do ní vložil lidské myšlenky? Co ve mě tak hnulo? Viděl jsem v ní snad sebe?

   Náhle se za mnou ozval volající hlas ženy, která chlapce svolávala k přichystanému obědu. Bylo jasné poledne. Nijak jsem nevnímal jak dlouho jsem poblíž nich takhle posedával. 

   Chlapci jako u vytržení hned vyskočili hbitě na nohy a vyběhli za linoucím se hlasem kolem mě. Hoch, který žížalu trápil nejvíce, vypadal, že se právě probudil ze svého snění, rozběhl se z přídřepu a při prvním dlouhém kroku svou podrážkou bot rozšlápl pod sebou žížalu, a za znovu proniknutí úsměvu na jeho tváři, sledoval svou volající maminku. 

   Okolí ztichlo a mé myšlenky s ním. Ani jsem se za nimi neohlížel. Ve skutečnosti mě ani tak nezajímali oni, než spíše jejich způsob kruté zábavy.

  Po nějaké době jsem se postavil z místa, ze kterého jsem sledoval celé to groteskní představení. Stoupl jsem si nad její rozdrcený trup plovoucí v jakési tekutině – ani vůbec nevím jak bych to popsal – se zbytky hlíny z bot. Jen malá část zůstala skoro nepoškozená, tyčící se křivo těstě nad betonovou cestou.

   Chvíli jsem tam nad ní jen hloupě zamyšlen stál. Následně jsem si lehl vedle jejích ostatků jako sobě rovné. Nade mnou mě oslepila záře, drásající mi oči, vystupující z nebes, přes kterou jsem jen těžko viděl své okolí. Pod sebou jsem cítil pouze drsné hrboly rozpáleného betonu, který se mi přiškvařoval ke kůži a společně s pohozenými kamínky se mi zem bolestivě zavrtala k masu. Byl jsem k cestě přimknutý.

   Tehdy na mě dopadla skutečná tíha světa, která mě tak dlouho dusila, stejně tak jako gravitace lepila rozdrcenou žížalu tragicky k rovině hned vedle mé tváře.